Ivet je zpět

Ivet je zpět

Od posledního příspěvku a první části dvou článků “Už nikdy na výstavu do Vídně!“, uběhlo přesně 99 dnů. A přesto dnes nenavazuji v psaní druhým dílem a pokračováním. Možná se k tomu ještě dostanu, ale zdá se, že už to není ani aktuální a pravděpodobně se mi hlavní myšlenka úplně vykouřila z hlavy. Zážitek to byl, ale dělo se tolik věcí, takže to v podstatě přebila událost za událostí.

Nejzásadnějším důvodem, který stál za mou ne-aktivitou na webu, byl fakt, že se moje stránka dostala do spárů nějakého hackera a on mi ji prostě bez servítek zničil! Haaa*zl! Bez svolení, logicky. Chtěla jsem něco ze svého webu jen ukázat kolegyni v práci (teď už bývalé) a najednou se mi na vrchní liště prohlížeče ukázal nepěkný červený vykřičník. Okamžitě vyskočila tabulka, že prohlížení tohoto webu není bezpečné. Myslela jsem, že jde jen o nějaké nedorozumění, jako výpadek sítě, nebo tak něco, mým laickým a nechápajícím uvažováním. Jenže nebylo. Když jsem poprosila kamaráda, který mi pomáhá tu a tam se složitějšími IT úkony na webu (ahoj Tome:)), aby se mi na stránku mrknul, tak mu žádná tabulka ani vykřičník nenaskočil. Rovnou ho web přesměroval na hambatý holky. Fakt bezva. Zjistit, co se skrývá za napadením a jaký je kámen úrazu, trvalo asi měsíc, plus mínus autobus. Už jsem to brala jako zprávu z “hůry”, že se mám na to takzvaný blogování asi vyprdnout a dělat konečně něco “pořádného”.

Ale na druhou stranu tu byla i děsně pozitivní teorie, že jsou přece na cestě za úspěchem občas výmoly jakožto zkoušky, které chtějí prověřit, jak moc si za svým jdeme a pokud to ustojíme, čeká nás sklizeň. Tedy, cíl. 

Až se přišlo na chybu, hledali jsme spolu s kamarádem, no dobře, spíš on hledal, co se s tím dá dělat. To taky zabralo pár dní. Web byl opravený a plně spuštěný k 28.04. Juchů ! 😀

Hurá, na výstavu v Bojkovicích vše připraveno!

#Doňaendolína se taky ozvala v neobvykle velké míře, takže mi to rovněž komplikovala, a to v tu nejmíň vhodnou dobu (jak kdyby někdy byla vhodnější doba, ale přece…). Nad ránem dne, kdy nás čekala celodenní výstava v Bojkovicích, na kterou jsem se těšila půlroku dopředu a pořídila si veškeré vybavení na téma mořské panny a mořských koček. I s balonky! Grrr… O Endometrióze a vzájemné současné symbióze taky brzy něco přihodím ;-).

Mezitím, co se táhla nemilá situace ohledně blogu a nepovedené výstavě kvůlivá zdraví, v mém životě nastaly zajímavé zvraty, konce i začátky. 

Asi předzvěst.

Mořská panna ve výslužbě. Fňo.

Koncem měsíce března jsem dostala nabídku, která se neodmítá. Byla taky blbě načasovaná, ale jak se říká: “Vše se děje z nějakého důvodu” a nebo jak říká můj nový kolega ajťák: “Co už.” :-D.

Čekala jsem na takovou příležitost 5 let a tak jsem neváhala a “kývla”. Vlastně to není pravda. Váhala jsem. Dostala jsem na rozmyšlenou pouhý víkend a v pondělí telefonicky měla říct, jestli do toho jdu nebo ne. Vůbec jsem si to nedokázala vysvětlit. Přála jsem si takovou či podobnou nabídku dostat tak dlouho a najednou, když už jsem ani vůbec nedoufala. Byla tu. A bylo třeba rychlé reakce.

Více se o tom rozepíšu v článku příště.

Ivouš v Prahe

Začátkem dubna jsem pak byla pozvaná na konkurz do Prahy do Televize Nova pro chystanou #realityshow a opět dostala na rozmyšlenou jeden jediný víkend, s tím, že se mám zase ozvat v pondělí, jestli do toho jdu nebo ne. Moment. Cože? Já budu v televizi? To jsem, mimochodem, taky vždycky chtěla. Sice by mi stačilo začít nějakou malou rolí v oblíbeném seriálu #Ulice, ale tohle taky nebylo špatný. I když… ani dobrý. Díky tomu, že jsem kývla na nabídku předešlou, radikálně si tak překopala život a kariéru, by to bylo strašně těžko zvládnutelné. Netuším, jak by to pojalo okolí. A hlavně by se mi taky mohl rozplynout ten sen, který se mi splnil, po 5ti letech marných pokusů.

Nemůžu mít všechno. Vlastně asi ani nechci. Novou nabídku jsem tedy nepřijala, i když byla věru, velmi lukrativní, ale kdybych pro ni byla stopro rozhodnutá a “necítila” něco zapáchajícího ve vzduchu, šla bych přes mrtvoly a prostě zvládla obojí. Ale nešlo to.

Nu, a tak jsem měla po dva měsíce dvě práce. Končila jsem v dosavadní a chodila se zaučovat a něco málo pracovávala na nových projektech doma v nové. Bylo to pěkně na pikaču. Chtěla jsem být a musela být pořád 100% nasazená v obou činnostech. Jenže ve finále, pro dobrotu na žebrotu, ale o tom taky až příště.

A když už jsem se rozhodla, že trochu zvolním a konečně něco napíšu, bum. Počátkem května mi prostě přestal fungovat notebook, stalo se to, pravda, trochu nešťastně a já měla pocit, že se proti mě už všichni spikli, i “Tamten nahoře”!

Jéža Figgy mezi britkama

Aby to nebylo málo, koncem května jsem si umanula – posedlá Ivet – že budu mít ježka. Jo. Toho trpasličího. A voilá, prvního června mi přijela ze středních Čech bělobřichá holčička.

I po 14 dnech, musím říct, je to pěkná fuška, tohle naše soužití. S ježky je to jiné a je to tak trochu komplikované zvířátko, ale nenechám se odradit. Za ten její sladký pohled to stojí (teď na mě spokojeně leží v teplé huňaté dece a mě to tak “příjemně” bodlí do nohy 😀 ). O ježurce Figgy si počtete již brzy.

Co jsem to ještě chtěla? A jo… No a málem jsem se stihla za toho čtvrt roku vdát. Panenko skákavá. 🙂 Né, že bych na to už podle tabulek neměla roky, ale.. ne ne, počkejte si pěkně na článek!

Uf, na to, že jsem teoreticky psala jen o “výmluvách”, proč nešlo psát, se to celkem protáhlo do dlouhého vyprávění. Když budete trpěliví a já budu za vaši trpělivost vděčná, dozvíte se vše, co jsem dnes nakousla. A slibuju, že to nebude po čtvrt roce a půjdu i proti větru i dešti. Ani po měsíci. Pozvolna se do toho psaní zase hezky dostanu!

Díky za pochopení a mějte fajnový zbytek dne.

Vaše Ivet. 🙂

Napsat komentář