Už nikdy na výstavu do Vídně! Část 1.

Vypadá, že titulek dnešního příspěvku zní jasně. Ale přesto. Nikdy neříkej nikdy. I když u kočičích výstav je to spíš víc než jednonačné.

Vídeň, hlavní město Rakouska, má bezesporu svoje kouzlo, nebo alespoň pro mě vždycky mělo. Jako menší jsem se do ní těšívala, tu a tam se nám s našima podařilo k sousedům na jih zajet na výlet. A tu a tam taky ne. To jsme ještě nevěděli, že je v neděli všude v Rakousku zavříno. 🙂 Ale všechno je jednou poprvé, že? Nebo když nám s taťkou po cestě z dovolené v Chorvatsku upadl na autě výfuk, zase bylo po výletě do Vídně. Anebo, když jsme se vraceli z Itálie a asi 150 km od Vídně zastavili na odpočívadle, abychom se prospali a ráno vyrazili střemhlav na nákupy. A ráno už nenastartovali a musela pro nás přijet odtahovka. Haha. Ehm. Tak nic.

Jako starší se mi dařilo o něco lépe. Odcestovala jsem do Vídně za prací a podařilo se mi dostat se pod pokličku rakouské metropole trochu víc a někdy až moc. Ale o tom až jindy. Třeba. 😉

Když se nám na kočičí výstavě na olomouckém výstavišti Flora v listopadu 2018 dostal do rukou leták s plánovanými akcemi v Rakousku, byl to spíš jen výkřik do tmy, že bychom se účastnili naší první zahraniční výstavy právě tu. Já měla jasno, pojedu tam i sama! Dobře, tak asi ne. Vláčet se s chudákem Tóňou vlakem, metrem a bůhví čím vším, už jen představa mě unavuje. Auto je pro Tondu občas sice jako za trest, a to snáší cestování líp než většina naší chlupaté smečky (To má po mě, to je jasný), ale pořád lepší autem než vlakem.

Slovo dalo slovo a já vyplňovala přihlášku na naši první zahraniční výstavu, kterou musíme splnit pro obdržení titulu Inter Premior/Champion (o titulech zase jindy, třeba). „Jedeme do Vídně! Hurá!„

Pro cestování do zahraničí musí zvíře mít svůj cestovní pas, čip a mělo by být očkované, hlavně vzteklinou, ta je zásadní. Toník i Emička u pana doktora prošli na výbornou a my čtyřnozí mohli balit batůžky a smažit řízky (co bychom byli za turisty bez řízků na cestu, že jo).

V sobotu 2. 3. 2019 budík řinčel už ve 3 hodiny ráno, na cestu jsme se vydali hned ve 4:00. Směr Kostelec na Hané – vyzvednout kamarádku spolu-chovatelku Ivču a hurá na jih, za teplem!

Ok, pominu to, že tam dole, na jihu, byla ještě větší klemra než u nás. Teda aspoň soudím podle toho, co mi líčili ostatní, co trávili víkend v Přerově a jeho okolí 🙂

Přijeli jsme kolem čtvrt na 8 na místo, vzali kočky, tašky a utíkali na veterinární přejímku, bez které vás do výstavní haly nepustí, tedy pokud se chystáte vystavovat.

Přejímku jsme prošli na výbornou, ale hned od začátku bylo zřejmé, že samotní pořadatelé nemají ani páru, jak bude výstava vůbec probíhat. A tolik povyku kolem toho bylo. Vše se odehrávalo ve velké Marx-Halle ve třetím vídeňském okrsku. Při vstupu vás vítala ochranka, za skleněnými obrovskými lítacími dveřmi se linul dlouhý červený koberec připomínající spíš předávání filmových Oskarů než obyčejnou výstavu zvířátek, ale za dveřmi už to vypadalo trošku jinak než v Halywůdu. Jedním slovem CHAOS.

Hala byla rozdělená na dvě části, vlevo byli pejskové a napravo kočičky. Kočičky se dělily o místo ještě s pár hlodavci, rostlinami a hlavně pavouky. Těch tam bylo snad sto. Fujky! I když, našla bych tam i favorita, a to se jich k smrti bojím. To by ještě bylo v pořádku, ale velkým mínusem bylo, že nacpali do malého nevětraného prostoru s kočkami i několik stánků s rychlým občerstvením (klobásy, hamburgry, obří koblihy, a zase klobásy), a celé to završilo špatné osvětlení. Výsledek? Smradlavá hlučná tmavá lidmi a pavouky přecpaná krabice, ze které jste museli každou chvíli utíkat ven na mráz. A chudáci kočky, těm nezbývalo, než to tam celé přetrpět až do podvečerní BISky (Best In Show).