Naše sobota na jesenické hřebenovce u Jelení Studánky začíná ráno v 5:05:
„Ku*va! Co to tu bzučí?!“ ozvala jsem se z mé spacákové nory. To si tak hluboce spíš na čerstvém vzduchu a ten obří komár tě najednou začne neodbytně budit. A on to nebyl komár ale lesní včelky. Asi deset. „Bzzzz… Bzzzz…Bzzzzzzzzzzzzz….“
„Taky Ti přeji krásné ráno, Ivet.“ odpověděla kamarádka rozpačitě. Uznávám, že má reakce nebyla zrovna pohádková, jako místo, kde jsme se nacházeli a událost, která se právě děla. Ale nemohla jsem si pomoct. Popravdě, byl můj spánek tak tvrdý (do onoho alarmu), že mi to přišlo jakoby víkend utekl jak voda a já už se zase budila s posouváním budíku na telefonu opět do práce. Taky to děláte? 😀 Strašné! A to mám vždycky večer vervu, jak ráno vstanu dřív a třeba si zacvičím. A ono velké Pé eR Dé.
Ještě jsem chvíli polehávala schoulená v mírně rosou pokropeném spacáku a užívala si úžasného ticha (pokud pominu zvědavé včelky, ač nemám vůbec ponětí, co po mně chtěly?). Východ slunce mi sice utekl, ale i tak to byla nádhera. Asi bych tu dokázala žít, bez civilizace a starostí. Převažoval u mě totiž pocit, že jsem všechen ten balast nechala „tam dole“ a vdechovala nejen horský vzduch, ale cosi nového. Nepoznaného, bezstarostného. 🙂
Kamarádka nelenila, vyskočila ze spacáku a vyrazila na průzkum krajiny. Zatímco my s kamarádem ven z brlohu lezli váhavě pomalu a kochali se výhledem, který vypadal krásně v noci a ještě krásněji ve dne. Dali jsme se do chystání snídaně. Dobře, kamarád chystal a já fotila okolí. Ze všech směrů a úhlů a stejně ani jedna fotka tu dokonalost nevystihla. Kamarádka náš tým tří přerovských turistů brzy opět doplnila, a to včetně misky plné nasbíraných lesních borůvek a ručně vyrobených „špízů“ z malin. Co víc si přát? Lahodné osvěžení 🙂
Slovo studánka v názvu není na tomto místu náhodou. Opravdu zde jedna protéká, čirá a příjemně studená. Pramínek nám poskytl alespoň částečné uspokojení touhy po sprše a také jsme díky němu mohli doplnit zásoby pití na cestu. Vyčistit zoubky, namazat se opalovákem (malina od Renovality to jistí), pobalit ruksaky a jdeme dál.
Vycházeli jsme něco málo po půl 9. a už pralo dost silně sluníčko. Autobus z Ovčárny, kam jsme směřovali (směr Praděd), měl jet až 15:30, takže času bylo habakuk. Naše chůze nebyla ani příliš rychlá ani pomalá, naprosto přizpůsobena mému častému zastavení se. Ne proto, že bych už nemohla dýchat, ba naopak, nemohla jsem se té všudepřítomné krásy nabažit. Pořád mi v hlavě výskalo: „Já to dokázala, ty bláho! Já to dokázala!!!“ a foťák jsem z ruky prakticky nedala.
Potkáváme první nám podobné nadšence, úsměv od ucha k uchu zdravíc nás „Ahoj!“ Lidé, které jsem před tím nikdy nepotkala. „Páni! To je úžasný!“ pomyslela jsem si. Tam nahoře na hoře si totiž nikdo na nic nehraje, jak jsme zvyklí „u nás dole“, ve městě, v práci, ve škole… Tady jsme totiž všichni měli stejný cíl: Projít se po horách, udělat něco pro své zdraví a jen tak BÝT. Ono, totiž, to je to celé, co si tam v kopcích uvědomíte. Nebo lépe řečeno, tam prostě JSTE. A tohle uvědomění považuji za překonání Mont Everestu vlastní Duše. Moje hlava byla úplně prázdná (jako bych slyšela mého taťku říkat: „Ale tu si měla prázdnou vždycky.„) Ehm… 🙂 Vnímala jsem svůj vlastní dech (už to nebylo namáhavé jako při včerejším výstupu sem) a cítila jednotu se vším kolem. Těžko popsat nepopsatelné. Možná to je jen můj subjektivní názor, ale podle spokojených a vysmátých tváří, které jsme míjeli po stezce, se to dalo vydedukovat.
Ne, nebyla jsem zhulená a ani jsem si při psaní článku ničeho nešlehla. Jen jsem se konečně zase našla. A to je vám, panečku, nádhera! 😉
Zastávky jsme udělali celkem dvě. První zastávka byla jen taková „pozorovací“, kdy jsme si vylezli na celkem příkré místo (Kdo by to byl čekal, v horách, že jo? :-)) a pozorovali dalekohledem údolí. Což o to, vylézt na něj byla hračka, ale ani jsem nedutala, abych se jako lavina nesvalila z kopce dolů. Kamarádi mi sice slibovali, že mě v nejhorším chytnou za batoh a nepustí, ale co si budeme nalhávat, pořád ve mě byla mírná úzkost z výšek, o které jsem psala v první části. Ale nejsem takové motovidlo, jak se může zdát. Tak jak jsem seděla, tak jsem se zadkem sesouvala „krok po kroku“ dolů. Nebylo to zrovna hrdinství, ale co, nikdo mimo nás tří to neviděl. Ajo… teď už to víte i vy. Hm. Tak si to, prosím, nechte pro sebe, platí? 😉
Další zastávka následovala po zdolání dalšího kopce… S pravdou ven, už jsem ho v půli trošku proklínala. Přece jen, bylo to pro mě něco nového, na co jsem úplně nebyla zvyklá a na slunci bylo snad 60 stupňů. Únava se už taky pomalu ale jistě dostavovala, ale pro motivaci jsem si začala broukat písničku od skupiny Mirai: „Když nemůžeš, přidej víc…„. Co jiného mi taky zbývalo, že jo 😀 Ano, psala jsem, že bych tam zůstala, ale pořád mám dole rodinu, přátele, moje kočičí miláčky, práci, jiné koníčky… A vůbec.
„Tam u té cedule dáme polívku.“ ukázal do dáli kamarád. A já pokračovala: „To dáš! Na to máš!“ A světe div se. Byli jsme u cedule. Rozprostřeli piknik a skutečně poobědvali polívku. Dvě. Hrachovou a rajskou. Což asi není podstatný. Podstatný bylo, že jsme dorazili do cíle. Plánovali jsme původně dojít až na Praděd, ale smilovali se nade mnou a uznali, že pro dnešek stačilo. Navíc se od Kralického Sněžníku, jehož vrchol jsme viděli z našeho místa, kousek od Čertových kamenů, celkem dobře, hnaly ne zrovna příznivé mraky. Kamarádka mě stále utěšovala: „Ivet, vidíš, odkud fouká vítr? Ty mraky sem nedojdou.“ Háhá… do pár desítek minut přišly. Zvedl se vítr, avšak hromy se ozývaly stále z dálky a já si tak mohla vyfotit počátky bouřky na horách. Najednou se ozvala obrovská rána, ucítili jsme mírné vibrace a začali utíkat směrem dolů k hotelu. Do smíchu mi moc nebylo, ale naštěstí jsme s kamarádem vedli celkem hlubokou debatu a já se nesoustředila na svůj strach, že mě možná zabije blesk. Terapie šokem? Každopádně jsme celí zmáčení dorazili na recepci hotelu, kde jsme se mohli převléct a přečkat bouřku než se vydáme na autobus zpět ke Skřítku. A já už konečně chápu, co to znamená, když se řekne: „Ty mraky k nám do Přerova nedojdou, zase to stáhnou Jeseníky.“ 😉
Cesta busem už byla jen třešničkou na dortu. Ano, byli jsme setsakramentsky unavení, ale já měla možnost poznat čupr paní, která bavila třetinu autobusu včetně řidičů a mě. Ale na to už nemám teď prostor, tak třeba příště… 😉
Jsem moc vděčná mému týmu, že jsem toho byla součástí a byť nejsem žádná zkušená horalka, budu moc ráda, pokud se zase nějakého výšlapu zúčastním.
P.S.: Pokud se ve svém životě potácíte a nevíte kudy kam, zkuste přírodu. Ta má často tu nejjednodušší odpověď.
Mír a Slunce v Duši!
Vaše znovunalezená Ivet :-))
