Blog

Ani nevím, kde začít. Má nemoc ke mně přišla z čista jasna v roce 2014, ale řekla bych, že ve vzájemné symbióze spolu žijeme daleko déle.

Od svých 11 let, co se mé tělo rozhodlo, že je čas a já se stala „ženou“, jsem zažívala to pravé peklo. Každý měsíc pravidelné splátky, za něco, co jsem si ani nechtěla pořídit? 😉 Žertuju. Ale do humoru mi tehdy moc nebylo. Projevy mého menstruačního cyklu byly abnormální, ale zřejmě v pořádku. Několikrát se stalo, že pro mě musela přijít maminka do školy a šla jsem domů, protože jsem byla celá durch od krve. Samozřejmě, že jsem hygienické potřeby jako vložky, používala snad těch největších rozměrů, ale nikdy to nestačilo, hlavně prvních pár dní menstruace. Do toho bolesti v podbříšku, závratě a migrény. O studu nad celou věcí ani nemluvě. Úlevy se mi dostalo až úderem 15. narozenin, kdy jsem konečně získala svou první antikoncepci s příslibem, že se vše upraví. A byla to pravda. Menstruační bolesti občas pozlobily, ale už to bylo sto a jedna oproti těm jatkám. Díky tomu jsem měla i pleť jako dětskou prdelku a nezdálo se mi, že by „léčba“ měla nějaké vedlejší účinky. Bylo mi dobře. Dokud jsem ve svých 20ti letech nepodstoupila banální vyšetření a ultrazvuk celého břicha. Ejhle, děvčico, máš něco na játrech, co tam nemá být. Útvar o osmi centimetrech. Spustila se ve mně vlna strachu a pesimismu, takže jsem vše viděla dost bledě a sebe pod kytičkama. Tisíc vyšetření = gastroenterologie, onkologie, CT, magnetická rezonance, PET CT, … Jen jediný doktor měl teorii a já mu za to moc děkuji:“Vysaďte antikoncepci a zmizí to.“ Ostatní lékaři kroutili nevěřícně hlavou, ale neměli nic proti, abych to zkusila. Už po půl roce od vysazení „antiny“ se ono tělísko zmenšilo na polovinu. Což byla fakt senzace. Ovšem na druhé straně, se můj hormonální systém začal bouřit. Chvíli se tělo dávalo dohromady po vysazení, ale začalo si pomalu ale jistě uvědomovat, že je něco jinak. Ve svých 23 letech jsem začala mít tvář jak puberťačka plnou bolavého akné. Menzes se začaly taky vracet se sílou jako tenkrát. A vše vyvrcholilo, když se bolesti a krvácení projevovaly i mimo menstruaci. Začalo další kolo vyšetření. „Na levém vaječníku máte větší cystu plnou krve, uděláme další testy, jestli nejde o nádor.“ Krve by se ve mně nedořezali – asi blbý přirovnání co? 🙂 Opět jsem to viděla ne bledě, ale černě, protože výsledky krve na tzv. „onkomarkery“ vyšly dost vysoké. Stáli při mně všichni andělé, když komplexní vyšetření prokázalo, že jde o endometriózu a ne o nádor. I když jsem teda ještě vlastně ani netušila, co ona endometrióza je. Pro definici této nemoci prosím použijte Google, já bych to beztak doplantala. 🙂
Doporučení lékařů: Vyoperovat, nasadit hormonální léčbu a uvést tělo do umělého přechodu. Ve 24 letech. Moje reakce? V žádném případě! Život občas není procházka růžovou zahradou a k mému velkému štěstí mě opustil i můj tehdejší partner, který dle jeho slov s nemocnou holkou nechtěl mít nic společného. A já tvrdím, že je to štěstí, protože mi to otevřelo oči. Byla jsem na to sice sama, ale o to víc mě to zocelilo.
Po příchodu domů jsem hned sedla k počítači a hledala způsoby jak se mé „nové kamarádky“ v těle zbavit aniž bych musela na sál. Mohla bych jmenovat desítky praktik, alternativních postupů a preparátů, co vše jsem na sobě vyzkoušela, ale obsahem by to bylo asi na knížku. Říká se, že pokud se endometrióza neléčí, tak se začne časem zhoršovat. Což je docela zajímavá hypotéza, protože oficiálně na endometriózu žádný lék není. Příznaky se mohou pouze potlačit a stylem pokus omyl vyzkoušet, zda to zabralo. Názory jsou i takové, že se může žena vyléčit okamžitým otěhotněním, ale bohužel ani to není pravda. Nehledě na fakt, že endometrióza stojí za některými případy neplodnosti žen. Takže co? Moje hlava tvrdohlavá prostě chtěla zkusit netradiční cestu. Ani bych neřekla, že se projevy časem nějak zhoršovaly. Ano, byla jsem občas unavenější než bych měla být, bez nějakého zjevného důvodu. Ale třeba cyklus se střídal v učebnicových 28 dnech. Akorát menstruace trvala 10 dní a já tak nabírala dojmu, že nedělám nic jiného, než pořád jen krvácím. 🙂 První 3 dny každé menstruace byly ale odporné. Až na tolik, že jsem si v práci musela brát volno a kdybych měla pistoli, asi bych si prohnala hlavou kulku. Bolesti, na které ani léky nezabíraly, migrény a motolice. Měla jsem každý měsíc pocit, že mám tam dole zabodnutý nůž a nemohla se ani pohnout. O tom, kolik ze mě odešlo krve, že jsem mohla snad zásobovat krevní banky (kdyby to jen šlo :)), ani mluvit nemusím. Ale stále to bylo v nějakých mezích, které se, byť s hodně zatnutými zuby, daly přežít. Pravdou je, že jsem své alternativní manévry i brzo vzdala. Buď nenastával kýžený výsledek, nebo se, a to ve většině případů, zhoršovaly jiné věci i třeba po psychické stránce, a to už prostě není „prdel“. Stále jsem se však nechtěla s nemocí ztotožnit, tohle přece nejsem já! Nevím (i když možná tuším), co stálo za tím, že moje situace nabrala tak rychlý spád a zrovna 24. 12. při rozbalování dárků se najednou projevila ostrá bolest. Proč zrovna dnes? Moje báječná mysl hned začala vymýšlet „Cysta ti praskla a ty teď umřeš na otravu! To máš za to!“ A de facto nevím, jestli jsem si to zavinila neustálým přemýšlením nad onou bolestí, ale můj zdravotní stav se začal zhoršovat, ale jelikož jsem do rána neumřela, tak jsem vydedukovala, že to možná bylo jen tím, jak se hodně cpu sladkým a nedodržuju „zdravou“ stravu. Ale najednou i pouhý sed na gauči či židli byl problém. Nejenom, že mě bolel celý spodek a záda, ale hrozně se mi motala hlava a já začínala chápat, že tohle už jen tak nepřejde. Skoro s brekem jsem si po svátcích zašla pro žádanku na operaci, aby tu mrchu konečně vytáhli. Já, která tak obhajovala alternativní přístupy. Takže stejný postup jako před necelými 4 roky. Vyšetření na celorepublikovém centru léčby endometriózy v Novém Jičíně ukázalo, že se endometrióza pěkně rozrostla o další cystu, ale hlavně zasáhla svými lézemi celou pánev včetně močového měchýře. A můžu vám říct, že jak jsem se operaci vyhýbala jako čert kříži (protože mám s narkózou supr trupr zážitky), když jsem viděla, jak ochotní a hodní v nemocnici v NJ jsou, docela jsem se na hospitalizaci těšila. Obrazně řečeno – doma je doma, že jo.

Možná vám to přijde ztřeštěné, ale po operaci chci dát alternativě více šance a alespoň zmírnit projevy a třeba předejít budoucím zákrokům. Ještě jsem alternativě dala šanci i v těchto dnech, sice už to nepomohlo, ale jak se říká “hromadíme v sobě tyto věci několik let, nemůžeme čekat zázraky na počkání při léčbě, ať už je alternaticní, či ne.

Uvidíme! Zítra se jde na věc! 🙂