Můj dočasný „kamrlík“, ve kterém jsem pobývala šest dní z celkových sedmi, byl trojlůžkový pokoj číslo 9. Onen zbývající den strávený na pooperačním pokoji následoval hned po operaci, jak už vyplývá z jeho názvu 🙂 (Více o strachu před operací a následném probuzení po narkóze se dočtete zde: Po operaci – 1. Část.). Devítka byl poslední pokoj lůžkového oddělení gynekologie a vedle něj už byly pouze operační sály, z čehož jsem měla trošku „husinu“. Nevím, zkrátka to byl jen divný pocit. Zpět k popisu cimry. Sice na našem pokoji byla sprcha, ale záchod chyběl. Jsem si jistá, že by se tam jedno WC vlezlo a z jakýchsi hygienických nepsaných pravidel i šiklo. Dobrá, záchod pro pacientky od devítky nebyl kdoví jak daleko, ale hrůzu mi to nahánělo, jak tam budu „cestovat“. Sama, s motající se hlavou a bolestí,…
Zatím jsem si „hověla“, protože mi po operaci zavedli cévku, takže první den bylo o „vše“ postaráno. 🙂
Další den však na mě sestřičky vyrukovaly s docela nemilým faktem: musím začít chodit. Měla jsem v očích smrt, protože se mě ráno při snídani snažila jedna sestřička jenom zvednout, abych si rohlík snědla v sedě, a já to skrz motolici a bolesti nedala. Šla jsem po 10ti vteřinách zase „k zemi“. Potom pro mě přišla sestřička jiná, a já si došla jakž takž k umyvadlu vyčistit zuby. To jsem ještě zvládla, ale na další pochůzky jsem se opravdu moc necítila. Zavrávorala jsem střemhlav k posteli a zase nabírala síly na lůžku. Poté pro mě přišla zase jiná sestřička a šly jsme se projít po pokoji. Žádná sláva, ale lepšilo se to „krůček po krůčku“, ale bolest stále převládala.
Vstávat mi samotné (a mnohdy ani za pomoci jiných) stále nešlo. Přišlo mi, že v tomhle byly sestřičky až moc razantní, a ani nevím, jestli je to dobře nebo špatně. Chtělo se mi strašně brečet, že to nejde a přesto to muselo jít.
Když nastal čas obědu a pro mě to znamenalo si zase sednout, připadala jsem si, že jsem spíš v mučírně, než v nemocnici. Ale nedalo se svítit. „Musíš holka, tak šup!“ Sedla jsem si ale hlava se mi začala točit ještě víc než při předešlé procházce. „Uffff, dobře, sedím. Vydrž Prťka, vydrž!“ Ale bohužel to nešlo. Podepřela jsem se rukou a snažila se něco málo z oběda sezobnout. Co čert nechtěl, přišla jedna z těch důraznějších sester a začala mi hubovat, co to jako je, že nedokážu u oběda ani sedět? Povím vám pravdu, oči se mi zalévaly slzami a připadala jsem si jako blbec. Hlavou se mi honily myšlenky typu: „To jsem jako jediná, koho to kdy bolelo?“ Jedna slečna, kterou přijali předešlý večer na náš pokoj, se na mě jen lítostivě podívala a zeptala se mě: „Asi tě to hodně bolí, že?“ Jen jsem se na ni usmála a snažila se bolest zaspat.
Po obědním šlofíčku další slíbená procházka. Tentokrát jsem si vedla zase o něco lépe, došly jsme se sestřičkou dokonce až ke společenské místnosti. Nikdy mi matematika nešla a ani nemám správný odhad, takže nevím, kolik metrů to bylo. Jedno ale vím určitě, byl to pro mě prostě úspěch. I sestry mě pochválily. Když jsme se vracely zpět na pokoj a já byla celá rozzářená, kolik jsem toho ušla, najednou cítím, že mi po noze něco teče. Říkám si: „Že bych se tak zpotila, po vydatné prochajdě?“
„Tyjo, teče ti po noze krev, já zavolám sestru, vydrž!“ ozvalo se od protilehlého lůžka. Sestřička doběhla ve vteřině ke mně a měla jasno: „To máte menzes, ta operace to nastartovala dřív.“ Nikdy předtím jsem na gynekologickém zákroku nebyla, takže těžko říct, jestli opravdu může začít kvůli chirurgickému zásahu „plánovaná menstruace“ o týden dřív. Asi jo. A za nedlouho následovaly kruté bolesti. Takže jo, asi to jsou „menzes“. Vyprosila jsem si nitrožilně Algifen (analgetikum) a brzy po něm usnula a protáhla jsem spánek až do následujícího rána.
Jupí, den „D“ je tady! Konečně přijede rodina. Byla totiž sobota. Nový Jičín je pro celou mou rodinu z ruky, a tak byla jasnou volbou pro návštěvu hlavně sobota. Nemohla jsem se dočkat, ale zároveň se mi dělalo ten den zle od žaludku. Možná od započaté menstruace, možná z bolesti a možná taky jen z nervů, že budu muset zase chodit. A o to hůř. Sebrali mi cévku, budu muset sama na záchod! A netrvalo to dlouho. Jakmile se mi jen trošku naplnil močový měchýř, šlo to dost cítit a já měla ještě horší bolesti, než bylo zvykem u menzes. Místo pocitu jednoho zabodnutého nože, jsem byla snad prošpikovaná jak špíz. Nejde to ani popsat. Vězte, najednou pocit, že se vám chce strašně moc na malou, ale nejde to – třeba, že jste momentálně daleko od jakéhokoliv WC a musíte to prostě vydržet. Ale já seděla na míse, a nešlo to! Seděla jsem dobrých 15 minut, než se něco hnulo „vpřed“. Při každé „kapce“ prudké a ostré bodání. Tohle už nechci znovu zažít! Jenže fyziologicky to prostě není možné, že jo. 😉
Došla jsem zpět na pokoj, od razantní sestry dostala snídani se slovy „Poslední snídaně v posteli, na oběd už si půjdete sama! Takže si to nastavte v hlavě, jo?“ a já přemýšlela, co jsem komu vlastně udělala. Vyčerpání a zklamání bez vidiny „bílého světla na konci tunelu“. Ale dnes mi přijede rodina! Hurá! Táta s mamkou i teta s rodinkou. Bylo to super. Do chvíle, než ta sestra „z rána“ začala mým příbuzným dělat přednášku o tom, jak je má bolest pouze v hlavě, že mě nemůže už nic bolet, možná tak trošku nepříjemný pocit po zákroku ale nic víc. Dokážete si představit, jak jsem se cítila? Zase jako blbec. Ano, všimla jsem si, že ženy, které měly za sebou zákroky jako hysterektomie (chirurgické odstranění dělohy) se zotavovaly mnohem rychleji. Den po operaci doslova pobíhaly po chodbě, jakoby se nechumelilo. Takže jsem asi vadná a dělám něco špatně – Ajo vlastně… špatně přemýšlím. 😉 Tak sorry. O bolesti tato sestra asi moc nevěděla, ale v jednom měla pravdu. Trvala na tom, že jedině neustálou chůzí mi bude lépe, aby se vše vevnitř rozhýbalo a nebolelo mě celé tělo ještě víc. CHODIT, CHODIT A CHODIT.
Díky tomu jsem se v podvečer už producírovala po chodbě a machrovala, jak to dobře zvládám. A večer jsem konečně netrávila jako doposud – na pokoji snažíc se co nejdříve zaspat nepohodlí, ba naopak. Seděla jsem s ženskýma u televize ve společenské místnosti a společně jsme povečeřely.
Přiznám se, večerní směnu sestřiček jsem měla radši, byly takové empatičtější a dalo se s nimi „normálně“ popovídat. Nedalo mi to a vyrukovala jsem na jednu z mých „oblíbených“ sester s otázkou: „Je normální, že mě to pořád bolí? Víte, vidím ostatní ženy, co jsou také po operaci a možná ještě vážnější, než jsem měla já a pohybují se tak ladně, bez známky toho, že byly taky na operačním sále. Vypadají, že žádné bolesti ani nemají. A já si připadám jak simulant. Vždyť se nemůžu ani pořádně vyčůrat, aniž bych necítila obrovské bodání a řezání.“ Sestřička se na mě s pochopením podívala a povídá: „Ale to víte, že je normální, že Vás to bolí. Měla jste dost závažnou operaci, která trvala 3 hodiny. Všechny ty ženy, co jsou starší jak Vy a jsou po operacích, mají za sebou už porody, a to ženu hodně zocelí a bolest pak vnímají jinak. U těch nejstarších je vysvětlení jejich elánu prosté – vědí, že kdyby nevstaly z lůžka po zákroku, tak by už nemusely vstát vůbec. Chce to čas, jste teprve 2 dny po operaci. Proč byste měla jinak od lékařů předepsané léky na bolest, když by měli dojem, že to po takové operaci nebolí? Přijdu později a dostanete analgetikum, ať se Vám dobře spí.“ Musím uznat, že mě tohle dostatečně uklidnilo, ale v hlavě mi stále zůstával jeden velký otazník:
Co se mnou dělali 3 hodiny na operačním sále…?
