You are currently viewing Jsem v tom až po uši. Část druhá.
#Jsem1z10

Jsem v tom až po uši. Část druhá.

Přesně před 14 dny, kdy jsem vydala první část “Jsem v tom až po uši” se strhla lavina gratulací a moje dosavadní nálada, nebo vibrační úroveň chcete-li, při které jsem tento článek psala, se najednou rapidně zvedla. Musím uznat, že to bylo moc hezké a nezastavitelné. Proto jsem to nechala proudit dál a chvíli si užívala toho pocitu, že jsem nevyslala světu negativní zprávu, ale krásnou a pozitivní. I když věřím, že má slova byla zavádějící, tak nikde nebylo jednoznačně napsané, že je pravda taková, jak se mohlo na první pohled zdát. Ale nejste v tom sami. Stejně tak já denně bojovala s tím, jestli je tohle zjištění požehnáním a nebo spíš prokletím. A je vlastně na každém člověku, jak si vynaloží dnešní pokračování.

Pouhé 0,5 % čtenářů pochopilo, oč skutečně jde. Ale vraťme se na začátek celého příběhu a dojdeme až k rozuzlení zápletky. Připravte se, jedeme z kopce… 😉

Byl začátek května a už tehdy jsem začala cítit, že je něco jinak. Nebyla jsem ani 4 měsíce po operaci a začalo se vše hroutit. První máj, lásky čas a můj tehdejší vztah se začal na den přesně kazit. I když jsem to věděla hned od začátku, zavírala jsem oči a nechtěla to vidět. Na takové věci mám prostě “čuch”. Netrvalo dlouho a bylo potřeba udělat rázný krok a posunout se dál. Teď pěkně kecám. Ano, rozešli jsme se, ale ještě chvíli setrvávali v takzvaném přátelství. To by fungovalo, kdybychom k sobě byli upřímní. Asi. To je teď jedno. Až s odstupem času jsem pochopila, proč se to vše stalo a jak velký podíl jsem na tom měla zrovna já. Což v žádném případě neomlouvá to, jak se on zachoval a co udělal. Nebo neudělal. Ale já také lhala a dost dlouho. Hlavně sama sobě, což je tisíckrát horší. Bude to znít teď sobecky, ale nechtěla jsem na to vše být sama. Byť jsme si navzájem lhali, mám pocit, že jsme si vždy mohli povídat o čemkoliv a vzájemně si naslouchat a podpořit se. A to jsem potřebovala, protože sebe samu jsem neposlouchala. A potopila tak svoje přesvědčení o sebelásce, která, zdá se, nebyla tak silná, jak jsem si myslela.

Když přišla květnová menstruace – což zní teda pěkně divně, ale jak jinak to mám znázornit? Vypadalo to, že jsem jen něco špatného předešlý den snědla (ač jsem podle jídelníčku toho dne na nic neobvyklého nepřišla) a taky svůj pozdní příchod do práce tím ospravedlnila. Bylo mi přes noc strašně zle, zvracela jsem, bušilo mi srdce, pořád jsem se budila, potila a břicho mě bolelo snad jak nikdy. “Teda, asi se tělo ještě pořád dává do pořádku po operaci.” uklidňovala jsem se. V práci se mě kolegyně pochybovačně ptaly, jestli nemám nějaký virus, ať je nenakazím. Nebyla jsem si úplně jistá, ale tušila jsem a odpovídala svým: “Snad ne, věřím, že to bude zítra dobrý.” A bylo.

Po květnu následoval červen – překvapivé, že? 🙂 Můj cyklus se začal protahovat, začaly mi strašně padat vlasy a celkově mi bylo psychicky i fyzicky na umření. V tom přišla jiskřička. Dostala jsem pozvánku na víkendový pobyt na chatě, od Evičky Kejíkové, kterou mi Vesmír poslal po operaci, jakožto další skvělou a kreativní dušičku a především silnou ženu rovněž zápolící s “kámoškou” endometriózou. Ano, po delší době jsem byla zase šťastná a neskutečně jsem se těšila. Nejen, že víkend sliboval relaxaci v podobě arte terapie, úvod do socioniky a výkladu karet, ale také setkání s úžasnými děvčaty, jako Kristý D., “mámou” projektu #ZaNormalniHolky, Kájou Č. a jejím úžasným projektem #Silacky, nejenergičtější Anetkou S. a její příběhem o anorexii (a samozřejmě #WalkingSrdcem), s Aničkou S. a jejím veganským pohledem na život, duhovou a motýlkovou vílou Símou D. a usměvavou cestovatelkou Irčou Ř. Mohu říct, že to byl ten nejočistnější víkend po dlouhé době. V minulosti jsem absolvovala desítky terapií (nejen kvůli endo) a nikdy se mi nepovedlo to, co tady. Poslouchala jsem příběhy holek, dojímalo mě to, ale přesto mi neukápla ani slza – prostě to neumím. Neumím brečet sama, ne tak před ostatníma. Až do sobotního odpoledne, kdy jsme po výletě trošku oddychovaly a najednou mi Evča položila banální otázku. Ani jsem nemrkla a bulela jako želva. Nedokázala jsem ani dokončit větu a neukočírovatelně plakala (už asi vím, proč mám přijmení, jaký mám ;D). Nikdo mě nesoudil, a já poznala, že přiznat si některé věci může strašně ulevit. Vrátila jsem se po víkendu domů s teplotou a radovala se, že tahle duševní očista přinesla další ovoce – menstruace, která trvala jen 7 dní! Že to není žádný zázrak? Pokud každý měsíc krvácíte 10 až 12 dní, tak to je sakra zázrak! Ale byl to asi jen ledovec tyčící se nad hladinou s ještě větší ledovou krustou pod hladinou.

A byl tu Červenec. Zrodila se nová přátelství a jiná se prohlubovala. Přišlo neplánované dobrodružství v podobě čundru na jesenické hřebenovce, ale já měla čím dál tím víc pocit, že se vzdaluji sama sobě. Týden, před tímto turistickým víkendem se stalo něco, co jsem ještě před tím nezažila. Byl pátek, pátý den menstruace, žádná bolest, nekrvácela jsem tolik, jak jsem byla vždy zvyklá a zdálo se, že menstruace pomalu končí. Bylo 9:30 ráno a udělalo se mi z ničeho nic strašně zle. Měla jsem úplný nával, začala se mi motat hlava a těžko se mi dýchalo, bylo mi strašné vedro. Odskočila jsem si na záchod, abych se trochu pokropila vodou. Když jsem přišla zpět do kanceláře, kolegyňka si všimla, že jsem nějaká bledá. V tom mě začalo strašně bodat v okolí žaludku. Zase se mi udělal nával vedra a vystřelila jsem na záchod zpět. Chtěla jsem se zase jen trochu ovlažit, ale ani jsem tam nedoběhla a začala se strašně třepat. Přestala jsem ostře vidět a začala trochu panikařit. Vrátila jsem se zpět do kanceláře, kde na mě upřeně hleděly kolegyně: “Ivet, co se děje? Ty jsi celá bledá a máš úplně modré rty!” Tak tak jsem ze sebe vysoukala “Není mi nějak dobře…” a cítila se strašně slabá. Myslela jsem, že umírám. “Doprovodím Tě domů! Takhle bys neměla chodit sama!” nabízela mi jedna za druhou, ale samozřejmě, hrála jsem na hrdinku a řekla, že to zvládnu sama. Nebydlím daleko, pouhých 5 minut pěšky, ale už v první třetině cesty jsem litovala, že jsem pomoci nevyužila. Kácela jsem se na zem a skoro na krok neviděla. Volala jsem rodičům, ale nikdo mi to zrovna nebral. Přesto, jsem se nějak doplazila domů. Doma jsem si byla schopná jen nakapat tradičně 20 kapek Algifenu a čekala, až tohle peklo skončí. Ale nekončilo. Ležela jsem v urputných křečích v jedné poloze a každý další “stah” byl utrpením. Poprvé, co léky nezabraly vůbec. Nešlo spát, nešlo mluvit, nešlo brečet, nešlo nic. Jen ležet a čekat, až to přestane. Druhý den, se situace zlepšila asi o 50 %. Měli jsme zrovna rodinnou oslavu, na kterou jsem “shrbená” dolezla rychlostí želvy. Seděla jsem a snažila se radovat s ostatními. Má účast trvala pouhých 15 minut a absolvovala jsem “příjemnou” procházku zase nazpět domů. Zapnula si doma televizi jako kulisu a hleděla do blba. Po víkendu menstruace i bolesti zmizely. A byla to zase ta “stará” usměvavá Ivet a opět ta stejná písnička o tom, že jsem asi něco špatného snědla. Logicky.

Srpen. “Jupí, tak přece letos pojedu k moři!” Myslela jsem, že se letos nikam na dovolenou nedostanu, ne že by z finančních důvodů, ale nebylo s kým. A rodinná dovolená nepřicházela v úvahu – né, už opravdu nejsem ta puberťačka, která by řekla :”Jako dovolená s našema? Ani nápad!“. Důležitou roli v tom hrál dost podstatný fakt, že máme chovatelskou stanici britských koček o 9ti chlupatých čtyřnohých láskách a ty jen tak doma samotné nechat nemůžeme. Ano, pravdou je, že je kočka samostatnější než pes. Ale bohužel jsme ty naše ještě nenaučili chodit na lidský záchod, pustit si vodu z kohoutku (následně i zastavit) a nasypat si granule do misky – je mi jasný, že mám ještě na čem pracovat ;-). Ale tak nějak jsme dali hlavy dohromady, poprosili nejhodnější tetu pod sluncem o hlídání a odjeli na týden do mé nejmilovanější země – Itálie. Moře mi určitě pomůže. Začátkem tohoto měsíce jsem bolesti podchytila než vůbec propukly, kdy jsem si hned ráno “pro jistotu” nandala Algifenu a měla přes den (5. cyklu) celkem klid. Ale dobře mi nebylo. Zašla jsem na gynekologii. To, co bylo vidět na ultrazvuku, bylo v pořádku. Ale slova, která následovala se mi ani trochu nelíbila: “Je možné, že se endometrióza vrátila, ale nejdřív potřebujeme vyloučit ostatní příčiny, proto Vám doporučuji specializované lékaře, ať Vás vyšetří a když by se nic nenašlo, je mi líto. Napíšu Vám silnější léky na bolest a přijďte se mi za týden ukázat.” Léky jsem si vyzvedla a vrátila se zpět do práce. Usmívala jsem se (jinak to ani neumím), za to v hlavě mi to znělo pořád dokola “endometrióza se vrátila…” Následující týden jsem šla na kontrolu a doporučení zůstalo stejné s radou: “Buď to pro Vás bude snesitelné, v tomto případě se uvidíme v lednu. Pokud zhodnotíte, že bolesti nejsou snesitelné, doporučuji laparoskopickou operaci v Novém Jičíně…” Co bylo potom, už si nepamatuji, přestala jsem vnímat realitu. To jako vážně?

Trvalo mi dobře týden, než jsem se po dovolené byla schopna aklimatizovat zpět. A to jsem tam byla jen týden, jenže já se tam cítím jako doma a vždy mě hrozně trápí, že tu zemi musím opustit. Ale o to je mi každá další návštěva vzácností. Dne 14. září, 5. den cyklu, mi bylo od rána dobře, celkem jsem se radovala a dala na rady přátel “Tak si to nepřipouštěj a bude Ti dobře. Nepoddávej se tomu!” Ještě jsem si zašla v pohodě na oběd a asi hodinu “po-o” se mi udělalo strašně zle. Opět jsem vyletěla z kanceláře rovnou na záchod. Strašně křeče až kolikové bolesti. Průjem. Po delší chvíli jsem se vrátila zpět k počítači a snažila se bolest “utišit” prací a nevnímat to. Neseděla jsem ani 5 minut a cítila jsem, že budu zvracet. Vstala jsem a zrychlila tempo, protože jsem se cestou začala nadavovat. Když jsem se vrátila, sotva jsem ze sebe vypáčila, že už asi půjdu domů. Podlamovaly se mi kolena. Zase mě obklopily lítostivé pohledy, co mi zase je. Doma hned prášky na bolest a co následovalo potom, byla noční můra. Uf… dobře… Představte si, že nestačíte ani říct slovo, a už máte naděláno v kalhotách. Jo, jako mimino. Skončila jsem tak na neschopence. Testy nic neprokázaly – využila jsem neschopenky k návštěvě i jiných odborníků. Kromě vysokého krevního tlaku a “přehuštění” červených krvinek jsem byla zdravá jako rybička. Možná to je jen psychika?

V říjnu přišly bolesti až 6. den cyklu, takže se můj zdravotní stav začal stávat nepředvídatelným a neovladatelným. Začala jsem si pročítat diskuze, články a objevil se můj starý kamarád jménem pesimismus. Tohle není život, takhle  už dál žít nechci. Zavolám do Jičína, ať to vytáhnou. Bohužel, na ultrazvuku endometrióza vidět není. V Novém Jičíně mají speciální ultrazvuk, který je schopen lépe vše ukázat, ale také se to nepovažuje jako diagnostický prostředek. Při diagnostice endometriózy je 100% pouze laparoskopická operace. Nasadí do vás kamerky, prohlédnou terén a zjišťují, kde jsou endometria a srůsty, pokud nějaké jsou. Většinu z nich můžou buďto vypálit nebo “vyjmout” – to záleží na jejich zkušenostech, všechny ale asi odebrat nejdou. Teda aspoň tak jsem to pochopila já, když mi v dubnu na kontrole popisovali, v jakém stavu byla má děloha před operací a že už nemám počítat, že někdy bude jako před endometriózou. Její okolí bylo moc poškozené. Tož, co se dá dělat, díky za pozitivní zprávy :). No a tak padlo mé rozhodnutí = podstoupím to znovu. Když jsem letos v dubnu opouštěla ordinaci v “NJ” a doktor mi řekl: “Až budete chtít otěhotnět, tak se mi ozvěte.” (ať to myslel jakkoliv…hmmm) ve snu by mě nenapadlo, že důvod, proč se mu budu “chtít” ozvat nebude těhotenství. Teď už zbývá jen jediné. Zvednout telefon a objednat se. 

Listopad. Bolesti přišly 3. den cyklu, naštěstí byl zrovna víkend a já nikomu nemusela nic vysvětlovat. Připomněla jsem si celou svou cestu od první endo “čoko” cysty, první operace a poslední 3/4 roku. Bude opravdu řešením jít na další operaci? Vždyť jsi o tom sama psala, že to není řešení, sakra! Jenže, když máte bolesti, a už vám nezabírají ani léky, chcete se toho co nejdřív zbavit a nebo umřít. Přišla na řadu podpůrná facebooková skupina léčby endometriózy a já hodila na zdejší zeď svůj dotaz a chtěla zjistit, jaké mám teď možnosti. Povídala jsem si pak s jednou paní, která už má za sebou asi 9 operací a říkala, že v mém příběhu vidí kus toho svého. “Ano, mě bylo vždy asi 3-4 měsíce po operaci dobře a pak to začalo znova, ale s daleko větší intenzitou. Doktoři slibovali, že bude líp. Po každé operaci. A sama už nevím, co mám dělat…” To je krutá realita, kterou vám nikdo dopředu neřekne. Protože nikdo neví, jak se bude nemoc vyvíjet. Využila jsem toho, že bolesti přišly o víkendu a zkusila “debatu” s tím vevnitř. Samozřejmě jen v duchu. Vybavila se mi jedna stará metoda dotazování se “Kdo jsi?“, která mi dříve hodně pomáhala s psychikou. Moc se mi tentokrát nedařilo a bolesti taky nepřestávaly, ale prožila jsem každou z nich a nechala ji přijít a odejít, bez tlumením pomocí léků. Bylo to sakra těžký a s každou další kolikou v břiše mi docházela trpělivost i síla.

Dnes máme 30. listopadu a zrovna mi začal další cyklus. Symbolicky. O 3 dny dříve, než by “měl”. Tak uvidíme, jak bude probíhat teď, pořád věřím v zázrak. Jsem schopná snést akné, bledou pleť, vyšší tlak, bušení srdce, pocení (jako bych popisovala přechod), nafouklé břicho, které každou mou periodu vypadá jako 6. měsíc těhotenství, ale už nechci zažívat tu bezmoc. Kdy celý den ležím v posteli a modlím se, aby cokoliv zabralo. Kdy lezu po třech na záchod, protože se kvůli kolice nemůžu narovnat. Kdy sedím na záchodě, bolestí se svíjím a nevím, jestli nebudu potřebovat ještě kýbl. A aby toho nebylo málo, poprvé se tento měsíc bolesti ozvaly i mimo menstruaci, zhruba v období ovulace. Ne v takové síle, ale příjemné to nebylo. I když nevím, jestli jde skutečně o endometriózu a podle východních nauk by samostatná diagnóza ani nehrála roli, protože jde hlavně o projevy těla, evidentní je fakt, že mám problém. A jelikož vím, kolik lidí mi drželo pěsti před a po operaci, přišlo mi fér s vámi sdílet i tohle. 

Moc děkuji všem, co došli až sem. Vím, že by to vše šlo napsat jednou větou. Ale jednak bych to nebyla já, a za druhé, by to bylo příliš černobílé. Sám život hraje tolika barvami a je na čase vzít nyní pastelky do ruky a vybarvovat omalovánky. Některé linky jsou dané, ale to neznamená, že nemáme možnost v díle pokračovat a změnit ho k obrazu svému. Že se mi to lehce mluví? Tak si znova přečtěte řádky výše. Ano, možná na tom jsem stále dobře. Ale nepřála bych ani jednomu z vás prožít byť jen úryvek z mých dnešních slov. A pokud chci žít a nepřežívat, nemůžu stále spoléhat na to, že to za mě tam venku někdo vyřeší a řekne mi, jakou barvu vybrat teď. Může mi poradit, pomoct a nasměrovat mě, ale to nejtěžší zbude na mně. Bude to práce – oprava – ona už to je práce a jaká fuška 😉 ale doufám, že se vyplatí. I kdyby jen zmírnila bolesti. 

Ještě jednou děkuji!

 

Jak nahoře, tak dole.

 

Jak venku, tak uvnitř.

 

Namasté 🙂

 

 

Napsat komentář