Dlouho jsem o své cestě za zdravím provázeném podivuhodným soužitím s endometriózou nepsala. Jednak z toho důvodu, že od druhé operace, která proběhla v listopadu 2019, jsem se až do letošního ledna cítila opravdu dobře. A taky z důvodu, že jsem se nechtěla zabývat nemocí, vrtat se v ní a možná si to tak nevědomě přivolávat do života. Ale ať chci nebo ne, vypadá to, že endometrióza prostě zůstane součástí mého života.
V prosinci loňského roku jsme spolu s přítelem prodělali oba covid (já jsem měla trošku horší průběh, ale naštěstí jsem to zvládla bez zásahu další péče v nemocnici) a dá se říct – ať už to souvislost má nebo ne, že od té doby se můj stav den ode dne, i když na bázi měsíčních cyklů, zhoršuje. Fyzicky – pravidelné měsíční bolesti i mimo menstruaci. Bolesti tak silné, že nezabírá nic, co vždy fungovalo – Algifen, Diclofenac, Ibalgin, Nimessil, Valetol ba ani nově napsaný Palgotal, který už je polo-opiát, který utlumuje. Ano, utlumí, to se mu daří, ale bolest zůstává. A je to tak zoufalé a vysilující, že si ani nedokážete představit. Jako by vám do zad strčili kudlu a různě s ní bodali do nohy, do břicha, k žaludku, podélně v bedrech. A přestože víte, že vám prášek už nezabírá, vezmete si ho „pro klid duše“ a jen ve slzách čekáte, až přijde vysvobození, ať to zní jakkoliv chmurně či šíleně. Ono to totiž šílené je.
Někdy to nepřestane až 6 hodin v kuse. Pak to přestane a v přibližně podobnou dobu dalšího dne se to znovu objeví. A tak to trvá třeba 3 dny po sobě nebo 3 dny různě v měsíci. Jediné, co si zbožně přejete, ať už to skončí a z očí vám tečou obrovské slzy. Bez naděje na lepší zítřky. A z toho vyplývá i psychické zhoršení. Jsem na pokraji svých sil.
Když se mi to stalo poprvé, tedy v Lednu letošního roku, přišlo to v noci z tvrdého spánku, jako blesk z čistého nebe. Asi v půl 4. ráno, ostrá bolest a myslela jsem si, že je se mnou na dobro Ámen. Probudila jsem přítele a prosila ho o prášek – a kdo mě zná, tak ví, že já prášky na bolest k smrti nesnáším a bojuji bez prášku, dokud to jde. Ale tohle už nešlo vydržet. Když se ani do hodiny nic neměnilo, poprosila jsem přítele, jestli mě vezme na pohotovost do nemocnice – kde jsme tedy upřímně moc nepochodili, ale o tom až třeba jindy. Čekala jsem do 7 rána, než jsem se dostala na první vyšetření na urologii, následoval ultrazvuk a biochemie, neurologie a vyšla jsem s tím spíš už jako „simulant“, protože do 9. rána, než byly všechny výsledky jasné a čisté, i bolesti ustály. Napsali mi tedy lék na pohybový aparát – Diclofenac, protože se bolesti tvářily jako bolesti od zad – i když jsem na neurologii, stejně jako na urologii dopadla víceméně špičkově. Bolesti se objevily další den už o půl 3. ráno. Vzala jsem si tedy lék, který mi předepsali v nemocnici, ale bohužel. Opět až do ranních hodin jsem musela přetrpět. Další den to samé, tentokrát s jiným práškem, ale naprosto stejným průběhem.
Myslela jsem si, že to byla jen nějaká špatná epizoda toho cyklu a už vše bude v pořádku. I vzhledem k tomu, že menstruace ten měsíc proběhla celkem bez problémů a nějakých větších bolestí. V lednu jsem sice tyto nezvyklé a enormní bolesti zmínila při kontrole v endocentru v Novém Jičíně, ale nepřikládala se tomu nějaká větší váha nebo souvislost, protože to vypadalo opravdu na problémy se zády. Dostala jsem rehabilitace a začala cvičit, bylo to báječné. Měla jsem pocit, že možná za mou nesnází opravdu stály jen „špatná“ záda nebo třeba nějaký skřípnutý sval či nerv a vše bude zase dobré.
Ba ne! V Únoru se bolesti opakovaly znovu a přidalo se i zvracení. Musí to být spojené s endo. To není možné! Čekala mě další kontrola v Novém Jičíně, kde mi lékař řekl, že by to zatím jen pozoroval a pokud se to bude horšit, mohli bychom zkusit magnetickou rezonanci, případně laparoskopii, protože na ultrazvuku nic nevidí – ale to je normální, i když mají špičkový expertní ultrazvuk, tak se neočekává, že pokud nemáte vyloženě viditelné ložisko endometriózy na vaječníku např. v podobě cyst, tak že bude vidět třeba na střevech. Tak daleko nevidí, leda by měli rentgenový zrak – a ano, i na střevech endo může být.
Další kontrolu mi lékař napsal na Květen. A když se začátkem Března objevily zase bolesti, už jsem věděla, že je opravdu něco špatně. Nechala jsem se vyšetřit podle TČM, objednala následně bylinky a začala svůj „boj“ s nemocí. „Nevzdám to jako tehdy a dám do toho 100 %!“ Dokonce jsem si objednala svůj první CBD! „Musí být cesta ven!“ Omezila jsem lepek, červené maso, z části i cukr a mléčné výrobky (kravské) a vyřadila alkohol – nikdy jsem nebyla Bůhví jaký pijan, ale trošku se na mě lidé v okolí začali dívat podivně, proč si nedám ani jednoho panáka nebo třeba pivko, když jsem si aspoň jednou měsíčně pivo dopřála – omg to zní fakt divně, ale chápeme se, ne? 😊
Bolesti, které se ukázaly tento týden, mě ale vyvedly v omyl, opět. Takhle se vážně nedá žít. Opět jednodenní dovolená, omluva šéfovi, že i přes homeoffice dnes nemůžu pracovat, jak je mi zle. Další otázky typu: „Už je Vám dobře? Dnes už pracujete?“ – nejsou míněné zle, ale vy jen poníženě a se slzami v očích řeknete: „Ano, dnes už je to naštěstí lepší.“ – i když to lepší znamená jen to, věřit, že bude líp, že se dnes, v tu samou dobu, jako tomu bylo včera, neobjeví bolesti a vy nebudete paralyzovaní a bezmocní.
Zvedla jsem telefon a zavolala jsem do Jičína, abych si přesunula termín kontroly už na Duben. Nechci už další měsíc prožít jako teď, potřebuji pomoct, jinak se zblázním. A pokud to přežiju, což samozřejmě, že přežiju (doufám), pak napíšu, jak probíhala cesta za zdravím dál.
Mějte krásné Velikonoce a pokud můžete, prosím, važte si, že jste zdraví. Ať už psychicky, nebo fyzicky, protože většího štěstí není. A ano vím, že na Titaniku byli taky všichni zdraví, ale chápeme se, ne? 😉
Vaše Ivet 😊
