„Přeji ti všechno nejlepší, hlavně zdraví, štěstí a lásku. Ať se ti splní všechny tvé sny.“ Zaznělo dnes mnohokrát k mému narozeninovému dni. A proto přicházím s tímto článkem. A možná s ním i odcházím.
Rozhodla jsem se, že si konečně budu plnit své nejtajnější přání. Ha! A co že to vlastně je? Tak to mi řekněte. Samozřejmě, dílčí, menší i větší sny si plním už spoustu let. Jako například mít kočku, ehm… hodně koček (v současnosti 15!), projet se na koni, zažít koncert oblíbeného zpěváka, ochutnat tisíc chutí, naučit se další jazyk, zdokonalovat se v kreslení, grafice, fotkách a videu, cestovat na místa, kde jsem ještě nebyla, … je jich spousta.
Ale taky strašně dlouho sním o tom, že budu v životě dělat něco, co mě bude plně naplňovat (zvláštní spojení, asi by stačilo jen jedno z nich ehm.). Což, de facto, je všechno výše uvedené. Několikrát jsem se snažila si udělat něco jako rozvrh, kdy budu každý den věnovat určité množství hodin určité činnosti. Třeba pondělí od 16:00 do 18:00 portugalština. Od 19:00 do 21:00 online kurz grafiky. Úterý 16:00 – 21:00 psaní článků na blog, středa 2 hodiny portugalštiny, a tak dále. Od 16. hodiny v pracovním týdnu, protože do 4 od pondělí do pátku pracuji (teda, v kanceláři, o tom „po tom“ ani nemluvím). Nefungovalo to. Proč? Protože bych nejradši dělala všechno a ve finále neudělám nic pořádně. A mrzí mě to.
Když se vrátím zpět k profesnímu zaměření a výběru střední školy, už tehdy se to ve mě strašlivě mlelo. Původně jsem se chtěla dát na medicínu, ale díky tomu, že jsem omdlela při pozorování odběru vlastní krve a křísili mě potom asi 5 minut (naštěstí se to stalo v nemocnici na kontrole, už nevím s čím), tak se můj sen o kariéře v medicíně v cukuletu rozpustil.
Baví mě kreslit a psát, ale to mě přece neuživí. Po zhlédnutí Pravé blondýnky, v podání Reese Witherspoon, byly jasnou volbou práva. A tak jsem šla studovat práva, teda, alespoň základy na střední. Na výšku jsem se už nedostala. Škoda no, pořád si myslím, že je ve mě skrytý advokátní talent (?). Námitka! Pokračovalo studium managementu a marketingu, což byla možnost „B“ a nebylo to tak špatný.
Bylo po vysoké a přišlo opravdu velké dilema. Mám titul a chci dělat něco, co jsem vystudovala. To dá logiku. Ale… co to přesně je? Odvětví managementu a marketingu je obrovské a zrovna se žádné uplatnění v oboru nenacházelo. Jelikož se práce nebojím, vzala jsem první nabídku, kterou jsem dostala. „A to vážně chcete pracovat u nás s vysokou školou?“ znělo od mého prvního šéfa. „Ano, chci.“ odpověděla jsem. Načež započala má půlroční kariéra v jednom nejmenovaném papírnictví. Odešla jsem s pocitem, že mě někde čeká něco lepšího. Cítila jsem ve vzduchu, že teď to místo přijde. Netrvalo dlouho a já si našla práci v „oboru“ jako obchodní asistentka. Bohužel jen po dobu trvání mateřské dovolené mé předchůdkyně, ale byla to skvělá zkušenost. Jenže,… uběhly dva roky na tomto postu a já doma propadala panice a brečívala jsem, že mě to nebaví a chodím domů z toho věčného komunikování se zákazníky psychicky úplně vyčerpaná a už nemám náladu dál něco doma tvořit.
Mé přání „shora“ bylo vyslyšeno a já brzy skončila. Hledala jsem dál. Sama sebe. Pohovor na prodavačku do knihkupectví? No jistě! Knihy mám moc ráda, to bude snová práce. A byla. Musím zaťukat, protože měla jsem víceméně štěstí na kolegyně. I tu, v „knize“, vedle mě stála úžasná osoba. Jen kdyby si ze mě každý den nedělala srandu typu: „Vysokoškolačko, co děláš v knihkupectví?„. Vím, že to nemyslela zle, já se tomu taky smála, ale znáte to, opakovaný vtip není vtipem a mě došlo, že má pravdu. Pro tohle jsem přece nestudovala 🙁 Odešla jsem. Opět. „Tak Ivet, už se ale rozhodni, co sakra chceš dělat?„. Drnčelo mi pořád v hlavě. Přišla lukrativní nabídka v jedné obrovské firmě v Přerově, ale ani tu jsem se moc neohřála a poprvé odešla kvůli kolektivu. Nebudu více rozvádět, proč. Možná jindy.
A byla tu a je, současná práce. Námořní přeprava. Kde je naprosto perfektní kolektiv (kdo by to byl čekal, když jsou tam jen ženské? 🙂 ), skvělý šéf a řekla bych, „vše“ je hodně liberální. Bohužel má i své mínusy, jako vše, samozřejmě. Byť jsem si téměř při svých „případech“ svou vlastní šéfkou, tak je tu ta druhá strana mince, „zastíněná“, o které moc lidí neví. A sice, každý den sedíme od pondělí do pátku 8 hodin v kanceláři, ale po vypnutí počítače naše práce nekončí. Slovo „padla“, svátek a někdy i dovolená v logistice moc neznamená. Záleží na konkrétním případu. A nepolíbený člověk to ani netuší. Bereme tyto věci jako samozřejmost. Ať už jde o kurýra, který nám má dovézt balíček dnes v 14:00 ale přijel až 14:05! PROBOHA! A nebo v přepravě zboží z bodu A do bodu B, třeba pro firmy. Nebudu moralizovat, taky jsem to nevěděla. Jako obchodní asistentka jsem dostala v „ex-práci“ úkol, ne za 5 minut 12, ale za 10 minut půl 4 (tedy před koncem pracovní doby): „Iveto, to zboží dnes musí odjet!“ a bylo. A já prostě hledala možnosti, jak zboží ještě dnes odvézt, operativně. Teď už tomu rozumím, když si přepravní společnosti ťukali na čelo, co to mám za nemyslitelný požadavky? A moc dobře. A to dělám „jen“ „námořku“ a ne silniční přepravu. I když se až tak moc neliší, jen má jiné pravidla a postupy.
Samozřejmě si nechci stěžovat. Ale budu, tak trochu. Pozor, nechci tímto říct, že opět změním povolání, to ne. Teda, smlouvu mám jen do února, takže nezáleží v tuto chvíli jen na mě. 😀 Abych se ještě nedivila.
Jenže, mi dnes přišla faktura. Na moje jméno. Za vedení tohohle webu. A domény. S čím prostě musíte počítat, když si vedete web. A já si ho wedu, teda vedu. Sama. Až na pár drobnůstek. Jenže, vloni, kdy jsem ho oficiálně rozjela, byl jeho provoz „za hubičku“. Minulý týden mi přišla jedna částka od provozovatele, říkala jsem si „Dobrý to jde!„. Dnes už jsem se u další částky neradovala. Ono, ve finále to není moc, když to rozpočítáte na celý rok. Problém je v tom, jak moc se svému webu věnujete. Já teď průměrně napíšu jeden článek za 1-3 měsíce. Takže tahle sranda začíná být poměrně drahou záležitostí. Ano, viním teď i vlastní lenost, že nic nepřidávám ale i to, že prostě při práci jakou mám už to prostě nezvládám. A to mě to vážně baví. Zatím obojí. Jak práce, tak psaní. Jen se mě neptejte, co víc, prosím.
Moc obdivuji ty z vás, kteří při 9-5 zaměstnání zvládnou ještě bokem něco „pro sebe“. Nemluvím teď o tom, že vám třeba vaše životní situace nedá na vybranou. Ale právě to, že jste schopní se věnovat ještě tomu, co vás baví. Za mě, v první řadě jsou to fotky. Fotím pořád. Ať už na zrcadlo, nebo na mobil. A vím, že když zachytím správně moment, tak ani není potřeba slov. To mi dost usnadňuje můj každodenní režim . A to bavíme jen o té „obživě“. Kde máme stravování, úklid, volnou zábavu, přátelé, rodinu, péče o čtyřnohé lásky, o dvounohé lásky… 😉
Nedávno, jsem na Instagramu sdílela, jestli mám blog, potažmo profil, kde hodně publikuji, ponechat. Vyjádřilo se kvantum lidí s 100% výsledkem „ANO“. Za což moc děkuji. Bohužel, se tímto téma odchodu a publikování neuzavřelo. Budu mluvit za sebe. Odjakživa potřebuji cítit, že to, co dělám, má smysl. Zpětná vazba. A ta vás strašně nakopne jít i přes ty mrtvoly a tvořit, byť na to nemáte až tolik času. Jenže, co si budeme, odezva moc není. Donutit nikoho taky nemůžu a ani nechci. A je to vlastně propojené. Tím, že nemám tolik času, ztrácím svou komunitu a vice versa. A jelikož sepíšu jeden článek po čtvrt roce, tak už si pomalu můžu psát do deníčku a schovávat si to do šuplíku. Jestli mi rozumíte. A „tradiční blogerka“ ze mě nikdy nebude. Abych vám psala, co jsem dnes měla na snídani, co jsem si oblékla, navoněla se parfémem kanál číslo pět, a proč. To po mě nikdo nechtějte.
Nechci po vás radu, kterým směrem se dát, to ne. Protože rad je spoustu. „Dělej videa, ty ti jdou!“ nebo „Jsi kreativní, běž dělat něco kreativního!“ a tak podobně. Spíš bych potřebovala radu, jak se rozhodnout. Protože, a to nejsem Váha (!), za celých svých 19 let + 10 let zkušeností, co dnes slavím, jsem nepřišla na to, jak se rozhodnout pro to správné. Už jen na mých partnerských vztazích je to do očí bijící. Ehm. 😀
Chtěla jsem to opět vyjádřit pár větami, ale nešlo to. Veřejně se vám všem, co došli až k této větě, omluvuju! Polepším se!
Asi bych se měla rozhodnout, ale opravdu nevím jak.
Babo raď, co teď včil!
Být či nebýt?
Zaplatit fakturu nebo odejít?
:-*
