„Uschopněna od 1. 3. Tedy pokud se na to cítíte…?“ zaznělo z úst mého gynekologa. No jasně, že se na to cítím. Už to bude 5 týdnů od operace a je mi opravdu mnohem líp. Horská dráha, o které jste se mohli dočíst v minulém článku (odkaz zde) sice pokračuje, ale den ode dne cítím posun k lepšímu. Mám víc síly, už nejsem tolik unavená a hlavně, už mě nebaví režim být na neschopence a mít vycházky pouze v určený čas. Ale chvála Bohu i za to, kdybych byla bez vycházek, už si asi házím mašli. Sice, jako introvert spíš radši trávím čas doma, ale tehdy, kdy chci já a ne kdy mi to někdo nařídí. Naštěstí si můžete dobu vycházek rozvrhnout a já tak volila 2 hodiny dopoledne a 4 hodiny odpoledne.
Možná jsem to tady už někdy zmínila a zmíním to zas a ne naposled, ale musím mít zákonitě vždy něco extra a život bez problémů mě asi nudí…
Zítra jdu po dvou měsících do práce, na tom ještě není nic neobvyklého, teda pokud pominu fakt, že to bude záhul. Vydržet se soustředit 8 hodin a podávat nějaké výkony. Ale hlavně nastupuji do úplně jiného zaměstnání, než jsem měla při začátku pracovní neschopnosti. Nové prostředí, nové tváře, nová podniková kultura, nový šéf, noví kolegové. Asi začínám být nervózní. Připadám si, jak kdybych šla po dvouměsíčních prázdninách do školy. Noví učitelé, nové předměty a hlavně spousta testů s různou obtížností.
Nevracím se do původního zaměstnání, protože jsem se v něm necítila dobře. Ale tohle si zaslouží svůj vlastní článek, teda až sesbírám odvahu o tom promluvit. Musela jsem prostě odejít. Poslechla jsem svoje tělo. A to říkalo: „Dost!„
Naskytla se příležitost, já využila vycházky a šla na pohovor. A pak na další 2 kola s výsledkem: Přijata! Ještě před operací. K novému zaměstnavateli jsem však byla upřímná a sdělila mu, co mě čeká a nemine v následujících dnech. Popravdě sem moc nedoufala, že bude natolik tolerantní a počká, až budu „ready“. Počkal a řekla bych, že zareagoval celkem lidsky. Byli jsme tu a tam v kontaktu, takže věděl, jak mi je a jak se cítím a já díky tomu nebyla nikterak v presu.
Byť je tu určitý strach z nového, který je samozřejmě přirozený, tak vám můžu upřímně říct, že se tam těším. A vnímám svůj nástup úplně jinak, než nástup do předešlého zaměstnání.
Že by intuice?
Výborný blog Iveto. Je potřeba psát o endometrióze a ty o tom píšeš skvěle! Taky se o to pokouším, ale nějak jsem se zasekla na technické stránce věci:-) Budu se těšit na tvé další příspěvky!
Ahoj Andrejko, děkuji! Pokud bys potřebovala s tou technickou stránkou pomoct, ráda pomůžu 🙂 Jsem ráda, když se to začíná šířit víc a víc!