Čas neskutečně letí a i když se to nezdá, jsem už týden po operaci. Já vím, není to nějaká závratná doba, ale mně přišel týden v nemocnici minimálně jako měsíc, ne-li déle. A to jsem původně měla „slíbeno“, že si v případě komplikací poležím nejmíň 2 týdny.
Vrátím se nyní zpět v čase, tedy k čtvrtku 25. 1., kdy jsem zde na svém novém webu sdílela první článek s názvem O životě s endometriózou.
I když už jsem byla s operací tak nějak smířená a neprotestovala proti ní (bolest mi to už ani nedovolila), přesto jsem měla obrovský strach. Nejen proto, že moje první a jediná operace, kterou jsem v životě měla, mi způsobila značné komplikace a já se z ní dostávala rok. Nešlo o endo-operaci, pouhá „banalita“, která trvala asi 30 minut (o tom třeba jindy). Ale taky proto, že jsem prostě posera. A vytvářím fantas-tragicko-komické scénáře.
Ano, 2. ledna jsem oslavila 28 let a jsem mladá, ale tok myšlenek „Povede se vše jak má? Probudím se po narkóze?“, se mi prostě nepovedl zastavit. A možná jste to taky zažili. Za mě – hrůza. A to si o sobě myslím, že jsem celkem pozitivní bytost. Ještě k tomu, když jsem den před zákrokem četla a následně musela podepsat dokument nazvaný „Záznam o informovaném souhlasu“ o potenciálních rizicích, skoro mě křísili. 😉 Dělám si srandu. Ale holt, i lékaři na to myslí a pojmy jako cévní poranění, embolie, poškození mozku, zástava srdce a smrt jsou nedílnou součástí možných nežádoucích účinků anestezie na lidské tělo a celého chirurgického výkonu vůbec. Lékařsky označená jako tzv. Všeobecná chirurgická rizika. Asi alternativa „Všeobecných obchodních podmínek“, zdá se. Pro někoho, kdo už na operaci byl, tak pro něj výčet chirurgických rizik není novinkou. Pokud jste ještě na operaci nebyli a nevíte, jak to chodí, nenechte se mnou nějak vystrašit, to opravdu není můj záměr. Operace bývají většinou nutné a nevyhnutelné, stejně jako to bylo v mém případě. Co ale doporučuji, najděte si, pokud možno, opravdového specialistu v oboru. Já jsem vděčná těm z nemocnice v Novém Jičíně.
Díky tomu (aspoň si to myslím), že jsem už jako „stresáček“ přijela na indikaci 12. 1. do NJ, abychom se s doktorem pobavili o řešení mého problému a poté se setkala s odborníky na anesteziologickém a resuscitačním oddělení, v den operace mi ráno sestřička donesla nějakou tu pilulku, abych se uklidnila. A musím přiznat, že to bylo bájo… Ani jsem se nenadála a z člověka přemítajícího o tisíci myšlenkách, se stal člověk mírně oblbnutý, asi jako po 5 pivech. Vím, že jsem se si ještě přečetla na telefonu e-mail od tety, která mi vyložila karty s výsledkem, že mi operace přinese bohatství a už nebylo pochyb, že by se něco nemělo povést. Poslední zprávy mamce, taťkovi a přátelům, okamžik a já byla úplně tuhá. Důkazem toho bylo zjištění, že jsem najednou v jiné místnosti. Prostorem se rozprostíralo ostré bílé světlo, kolem dokola plno zelených mužíčků a cinkot něčeho jako příborů v jídelně. Samozřejmě, nebyly to příbory ale chirurgické pomůcky a „zelenáči“ nebyl nikdo jiný než operační tým. Matně si pamatuji, že se mě někdo na něco ptal. Co mi ale utkvělo v paměti bylo, že hrálo rádio a v něm má oblíbená kapela Linkin Park (vzkaz od Chestera z nebe? 😉 ). Sice už si nevybavím, o kterou píseň šlo, ale měla jsem jasno. Všechno dobře dopadne. „Hoši, pusťte se do toho“.
Jak už to bývá, po probuzení jsem měla pocit, že vše trvalo snad 5 minut. Velkým překvapením pro mě však bylo, že má laparoskopická operace trvala 3 hodiny. Celé 3 hodiny? Proboha, co se dělo?
Několik hodin po probuzení jsem stále usínala, budila se a zase usínala. Zcela normální průběh. A když za mnou přišel doktor a řekl mi: „Dobrý večer, to já Vás operoval. Vše dopadlo dobře bez komplikací.“ Spalo se mi zase o něco lépe. Dokud nezaťukaly na dveře první vlny bolesti. Sestřičky ochotně chodily snad co 10 minut na pooperační pokoj, kde jsem ležela a sdílela klid s dalšími 3 ženami. I přesto, že jsem byla upozorněna, že mě může spodek po zásahu dost bolet, realita byla poněkud horší a tak nějak reálnější. Bolelo to a strašně. Naštěstí jsem nestačila ani pípnout (hrozně těžko se mi mluvilo, a to ještě asi další 3 dny) a sestra mi podávala nitrožilně lék na bolest.
Čas od času trpím na rychlý tep i v klidovém režimu. Představte si: Ležíte klidně v posteli, ale srdce třeští, jako byste právě běželi. A jelikož Ivet musí mít vždy něco extra – do pár minut po podání opiátu se rozjela slušná „párty“.
Srdce mi mohlo vyskočit, točil se mi celý svět a myslela jsem, že je to můj konec. A ta mašinka, co mi měřila tlak a tep, si taky asi „ťukala na čelo“, co se děje. Pořád pípala, blikala červeně a budila ostatní. Hodnoty skákaly sice příliš vysoko, nicméně mě doktor důkladně prohlédl a zkonstatoval, že jsem v pořádku. Sestry tak dostaly svolení „mě odpojit“. Ne tak docela, samozřejmě. Vypnuly na zařízení zvuk a věděly, že mi opiát už prostě nedají. Noc v den zákroku jsem sice neprožila bezbolestně a klidně, ale věděla jsem, že i to brzy pomine.
Další den mě čekal návrat do „reality“. Z pooperačního zpět na pokoj číslo 9….
