Můj život v Kocourkově – Část 1.

Když se ohlédnu za svým krátkým životem, kočky jej provázely od samého počátku. Nejspíš jsou mi osudově souzené.

Jako malá jsem na zahradě u pradědy vozila spolu se sestřenicemi koťata
v panenkovském kočáře. Na detaily, jako čí byla kočka, kde byla kočka
a jestli se jí to líbilo, že jsme jí znárodnily její koťata, si už bohužel nepamatuji. Ale řekla bych, že se jí to určitě nelíbilo, na to už kočky moc dobře znám.

Fredy

Můj první kocour byl peršan Fredy, nebo spíš „Fredoš“, jak jsme mu s oblibou říkali. Vykládá se, že jsem ho jako malá tahala za ocas, ale já tomu nevěřím. Byly mi asi tři roky. Fredošek byl kocourem do té doby, než se u babičky zatoulal a přišel s bříškem plných koťat.

Kóča

Pak někdy kolem roku 2001, když jsme se vracely s mamkou od babičky domů, pamatuji si ten moment jako včera. Táta krájel maso v kuchyni a v chodbě ležel nějaký pytel s peletkama. Vešla jsem do obýváku a uprostřed kuchyně uviděla misku s mlékem. Rozzářily se mi oči a táta mě jen pobídl, abych se podívala pod stůl. Nic tam ale nebylo. „Musí tu někde být.“ dodal táta. Hledala jsem a ani jsem nevěděla, co vlastně (a zůstalo mi to do teď :-D). A tu najednou, vylezlo z pod skříně krásné mourovaté koťátko. Pojmenovali jsme ho Kóča.

Bohužel u nás doma Kóča pobyl jen asi čtvrt roku, než přišel osudný večer, kdy mamka dostala astmatický záchvat a znamenalo to, že Kóča musí z domu pryč. Jsme obě s mamkou alergičky i astmatičky. Tenkrát jsem brečela asi týden. Byl to můj nejlepší kamarád a já jsem o něj přišla. Přesunuli jsme ho na chalupu, kde se o něj starala naše teta se strýcem a my za ním dojížděli každý víkend, takže se neměl úplně špatně. Ale jak je to u venkovních kočiček, jednoho dne už nepřiběhl na zavolání, jako vždy. A už jsem ho nikdy víc neviděla.

Bobek

Další kočka nebo jakékoliv srstnaté zvíře nepřicházelo doma k úvaze. Takže jsem si asi čtvrt roku po odvozu kocourka Kóči, pořídila činčilu vlnatou, Bobka, která sice srst má, ale není plná alergenů, proto činčilu může mít i alergik. Bobek se u nás měl tak dobře, že se dožil krásného věku 16ti let.

Endy

Zároveň, co byl u nás Bobek, se přidal do naší rodiny ještě jeden „nezvaný“ host. Moji rodiče, po zkušenosti s Kóčou a mamčinými astmatickým záchvatem, nechtěli o kočce nebo psovi ani slyšet. A přesto, když se objevil inzerát v novinách, že paní z našeho sídliště prodává pejska, o kterého se již nemůže starat, nelenila jsem a hned k ní šla zazvonit a zeptat se na detaily. Láska na první pohled (a stejně tak i u rodičů) a Endíček, boloňský psík, se stal právoplatným členem naší rodiny. Spokojeně s námi dožil téměř 16ti let, než odešel za duhový most v říjnu roku 2015.

Bella

Když se v květnu 2011 narodila u mamčiné známé koťátka britské kočky, byl to vlastně mamčin popud, že bychom si mohli jedno koťátko pořídit. Při příjezdu ke známé jsem měla jasno hned, tu modrou buclatou! A tak tu byla, Bellinka, naše nejstarší členka kočičí tlupy.

Bianca

V lednu 2014 se narodilo Bellince 5 koťátek a jedno z nich, netopýrek (podle velkých uší) a rarášek Bianca, mi okamžitě přirostlo k srdci, a jelikož mě doprovázala všude, kam jsem se hnula, jako ocásek, nechali jsme si ji. A Bellinka už měla parťačku na hraní, svou dceru Biancu, ve zbarvení lila.

Britky z Přerova

V létě 2016 přišla myšlenka začít s chovem britských krátkosrstých koček oficiálně podle pravidel. Nic nám nestálo v cestě. Mamka je navíc v invalidním důchodě, takže se chovu může plně věnovat a já zas pomáhám s marketingem a „PíáR“ ;-).

Nebylo nijak zvlášť těžké najít jméno pro chovatelskou stanici. Napadalo mě tisíc názvů, jako Diamond Crystal, Blue Dream, a podobně. Bohužel nám je v Praze na Plemenné knize všechny zamítli. Dobře, takže pokud nemůžeme mít žádné anglické (protože už jsou pravděpodobně zabrané), co tedy české? Co třeba „Z Přerova“? Líbilo se to mně i mamce a očividně i na Plemenné knize, takže naší chovatelské stanici Z Přerova, CZ dali zelenou a my mohli oficiálně začít.

Emily, Finnley a Glórie

Počáteční investice spočívala v nákupu černé van kočičky Emilky (Emily Diamond Velvet, CZ), čokoládového harlekýna kocourka Finnleyho (Finnley Velvet Dream, CZ) a malinkaté strakaté kočičky, Glórinky (Glorie Velvet Dream, CZ).

Toník

Po provedení všech nutných testů a papírování kolem chovatelské stanice už byla jen otázka času, kdy Glórinka, Emilka a Finnley dovrší potřebného věku k „produktivnímu“ období. A tak se, dne 22. září 2016, nám narodil náš úplně první vrh „A“. Jako první, ze spojení Glórinka & Finnley, se „vyklubala“ na svět zrzavá kulička s obrovskou hlavou. „Ty budeš Antony!“ poradila mi jméno kamarádka. „Antony z Přerova, zní to úžasně!“ pomyslela jsem si. „Vítej, Toníčku!“ Následovala Amálka, Adámek a (A)Lexík.

Koťátka se rodí slepá a v okamžiku, co naše „Áčka“ otevřely oči a Toník mě uviděl, mohl si oči vynadívat. A to si nedělám srandu. Dokázal mě z bedýnky, kde koťata s maminkou pobývaly, sledovat nepřetržitě jak svatý obrázek. Začala jsem si ho brávat do náruče a on byl spokojený. V ten moment jsem věděla, že už ho z ruky nedám. Nikomu a nikdy. Jakmile byl Toník trochu větší, už se mnou i spával přes noc a mě se vracela inkarnace nejlepšího kamaráda z dětství, Kóči.

V současné chvíli spolu jezdíme i na výstavy a čeká nás „obhajoba“ titulu Interpremior, ale o tom až příště ;-).

Cézar, Coco a Cole

Dne 14. června 2017 se nám narodil vrh „C“, tak dlouho očekávané spojení Emilky a Finnlíčka. Očekávaný proto, protože Emilka, byť byla již „způsobilá“, tak Finna odmítala. Podle mě je to jako u lidí. My, lidé, si taky vybíráme, s kým děti mít chceme nebo ne. Teda ve většině případů.

Jelikož se nám vrh „C“ nedařil úplně prodat a tři koťátka nám z celkových 7 zbyla, rozhodli jsme se, že si je už necháme. Přece jen, s postupem času si na nás hodně zvykla a my na ně taky (já osobně bych nedala žádné kotě nikdy, ale 150 kočiček fakt mít nemůžeme).

Cézarek je mamčina „pupeční šňůra“, mamka jde dokonce jen na záchod a Cézarek řve jak malé mimino, škrábe na dveře a domáhá se její přítomnosti.