Zrodila jsi se tam, kde už žádná láska nezbyla. Nezůstalo z ní vůbec nic. Jen tma, ticho, bolest a chlad.
Ale teď jsi tady a pomáháš ztracené znovu nalézt. Tam vevnitř. V sobě. Díky Tobě. Díky Tobě zase můžeme obě, jako z popela vstát a bojovat. Ne bojovat, však milovat. Přijímat a pochopit. Odpustit. Jít dál a odpoutat se z okovů minulosti. Minulosti, která už nám dávno neslouží a nic nedává. A tvořit budoucnost takovou, o které sníme. Tajně. Obě dvě.
Svalila se lavina. Přitom ještě včera svítilo slunce. Kolem dokola, nesly se ptačí veselé tóny. Všude voněla rozkvetlá třešeň. A dnes? Tuhá zima. Leze až do morku kostí. Mlha, přes kterou není vidět ani náznakem světlo.
Lásko? Kde jsi? Kam jsi odešla?
Přestalo mi chutnat, co do dneška chutnalo mi. Je mi zle. Mám nutkání a chce se mi zvracet. Točí se mi hlava. Jsem hrozně unavená, pořád bych spala. Bolest, velká. Na hrudi. V žaludku. Co se to sakra děje? Tvář bledá a přesto jak v rozkvětu. Kdo je ta osoba v zrcadle? Co po mně chce? To bude dobrý. Jak jinak. Učesat se. Obléknout se do barev. Zdály se být najednou všechny tak temné a sivé. Nahodit úsměv. To je to, co všichni musí vidět. Smích. „Vzchop se!“
Něco je špatně. Každý měsíc. Je mi hůř a hůř. Tyto pocity a stavy ještě neznám. Musím k doktorovi. Tohle už není normální.
Jak se to mohlo stát? To, přece, nemůže být pravda. A začalo to dávat smysl.
Přiznat si prohru nakonec nebolelo tolik jako její popírání. Ba, naopak. Přišlo velké osvobození. Jede se dál. Pomalu, ale dopředu. „Ty to dokážeš. Spolu to zvládneme.“ dala mi najevo. A já se usmála. Už vím, že jsi nepřišla, aby si mě potrestala. Ale naučila. Aspoň v to doufám. Ale dokud dýchám.
Dokud dýchám doufám.
Za sebe i za Tebe.
Dokud tu se mnou budeš.
Na cestě mé.
Pestrobarevné.
