You are currently viewing Do třetice všeho… dobrého…

Do třetice všeho… dobrého…

Za dva dny mám narozeniny, a je to přesně půlroku, co jsem byla na své poslední „endo“ operaci (celkem třetí). A před dvěma dny uplynuly dva měsíce od poslední operace, ne sice „endo“, ale taky další „ženské“. Ta dopadla naštěstí dobře. Od poslední „endo“ je ve mně však mnoho rozporuplných pocitů, zda ta operace vůbec k něčemu byla. Napsala bych bývala o tom dřív, ale někdy je potřeba nechat věci uležet a dát tomu prostě čas. Myslím, že dnes, poslední den roku 2021, je k tomu super příležitost… kéž by platilo: „Nech staré bolesti v končícím roce a těš se z nových zítřků roku nového„. Moc bych si to přála, nejen pro sebe, ale pro všechny trpící, ať už fyzicky či psychicky, či kombinací obojího.

Pamatuju si, když jsem v nemocnici v NJ ležela poprvé a byla jsem pár hodin po své první operaci. Lékař nás pomalu všechny na pooperačním pokoji obcházel, aby nám sdělil výsledek své práce. I když jsem nechtěla, v takové místnosti, kde slyšíte pomalu špendlík spadnout, protože všichni spí po zákroku, nemate jinou možnost, než si vyslechnout i “osudy” jiných. Byla poměrně tma, takže nebylo vidět, ke komu přesně doktor mluví, ale mrazilo ze slov, které zazněla, když stál opodál u něčí postele: „Dobrý den, jak se cítíte? Jen jsem Vám chtěl říct, že jsme operaci nemohli vykonat, jakmile jsme Vás otevřeli, zjistili jsme, že ten nález je už moc veliký a tak bychom udělali víc škody, než užitku. Proto jsme Vás hned zase zašili a nechali probudit.
Ať se to týkalo čehokoliv, myslím, že tohle by nikdo slyšet nechtěl. Že už vlastně pro vás není žádná naděje. Tak jsem to teda já pochopila a bylo mi z toho moc smutno. I přesto, že moje operace tehdy dopadla výborně.

Uplynuly tři roky a půl, abych si vyslechla něco hodně podobného.

Na třetí „endo“ operaci mě dostaly bolesti, kterými trpím od ledna letošního roku (detailní článek z dubna zde). Jestli začaly v závislosti na covidu (což si tak trochu myslím), nebo ne, na to už asi nikdo nepřijde. V prosinci jsme totiž s přítelem covid prodělali a do té doby jsem byla téměř v pořádku. Pak se věci změnily. Řekla bych, že rapidně.

Byl to běžný den i večer, jako každý jiný.. Ale noc, lépe řečeno následující časné ráno, bylo jiné, než obvyklé. Z hlubokého spánku, kolem druhé hodiny ráno, mě probudila ostrá bolest u páteře, jako bych chytla ledvinovou koliku. Bolest taková, že nevíte, co a proč se děje. Myslela jsem si na mou duši, že umírám. Nemůžete si stoupnout, sednout, natáhnout se, neexistuje poloha, která by vám udělala lépe. Vzbudila jsem přítele a poprosila ho, jestli by mi mohl přinést něco na bolest, že se nemůžu hnout a mám příšerné bolesti. Už si nepamatuji, co mi přinesl, ale když bolesti ani 2 hodiny od podání léku nepřestaly, oblékli jsme se a jeli do nemocnice na pohotovost.

Následovalo kolečko vyšetření a noc se pomalu střídala se dnem. Od urologie až po neurologii a nepřišlo se vůbec na nic. Bolesti pomalu ustávaly a vše se zdálo, že to byl jen hodně zlý sen. Který se pak opakoval další dvě noci. Bez zjevné příčiny. A další měsíc znovu.

Dny ubíhaly a bolesti se vracely v pravidelném intervalu, bez návaznosti, jaký jsem prožila den (či ve stresu nebo klidu), zda jsem měla dost pohybu, nebo jsem celý den proležela. Nejhorší na tom bylo, že nezabral ani ten nejsilnější prášek. Vůbec nic. Bolesti si chodily (a bohužel dodnes chodí), jak si usmyslí. A nezastaví je vůbec nic, zdá se.

Až vyšetření pomocí magnetické rezonance následně v květnu ukázala, že mám v onom místě bolesti zpět endometriózu. Proč ale působí ty šílené bolesti, to nikdo neví. Proto se (a věřte, že jsem si tentokrát nepřála nic jiného, než mít klid od těch vysilujících bolestí) naplánovala na červenec operace další.

Operace proběhla bez komplikací, potvrdila, co MRI „nastínila“, ale bohužel byl nález tak závažný, že kdyby mi prý tu endometriózu v oněch místech vzali, mohli by poranit močovod, a to za to nestálo. Takže s tím prakticky nic neudělali a jak se ukázalo o 2 týdny později, staré známe bolesti tu byly zas.

Víte, možná už se zdá v mém psaní špetka sarkasmu, no, ono vám v takto „zoufalé“ situaci asi už nic jiného nezbyde. Najela jsem z 98 % na „endo“ dietu, chodím pravidelně na rehabilitace a cvičení pánevního dna, mám dostatek pohybu, snažím se tolik nestresovat a netrápit, užívat si života, meditovat. A Bůh ví, co všechno ještě. Ale nepomáhá zhola nic. Nic.

Často přemýšlím, jestli by mělo smysl zajít ještě k jinému lékaři, nevím. Člověk už nikoho ani otravovat nechce. Protože tak nějak nepočítá s tím, že by se nějaké východisko přece jen našlo. A mezi členy rodiny nebo přátel už to raději ani nezmiňuji. Je těžké toto pochopit, když jste to nezažili a někdy i dobře míněná „rada“ může být na škodu a vede zase jen k nepochopení. Což nikomu nezazlívám, jen už na to nemám více energie.

Moc bych si přála, aby následující rok, byl rokem lepším. Aneb, vždy může být vše lepší – pořád je ve mně trochu (možná slepé) víry, že „nic netrvá věčně…“ 🙂 A to pro vás všechny!

Tak na zdraví! Na lepší zítřky, berete? 🙂

Vaše Iv!

Tento příspěvek má 2 komentářů

  1. Iris

    Ahoj, přečetla jsem Tvůj příběh… hodně silný. Taky mám endo a jsem po operaci, ale neměla jsem tak hrozné bolesti, jen velkou cystu na vaječníku a kousek mi ho odoperovali. Každopádně ti přeji hodně síly, jsi statečná. Taky už nechci aby se to vrátilo, proto jsem se objednala na kliniku funkční medicíny, kde si chci nechat udělat nejrůznější testy, jestli nezjistí, kde je zakopaný pes. Popravdě je to celkem pálka, ale opravdu chci nalézt příčinu. Třeba by ti to pomohlo.

    1. Iveta Koov

      Ahojky, promiň, čtu tvou zprávu až teď. Šla jsi do toho? Pomohlo to? Děkuji!

Napsat komentář: Iris Zrušit odpověď na komentář