Nepředstavovala jsem si zrovna, že zažiju po operaci dlouhodobou horskou dráhu, a to jak psychickou, tak somatickou. Tedy na úrovni duše i těla. Pocity velké radosti a naděje střídají bezmoc a smutek. Bolest se zdá být na ústupu, ale zase se vrací a udeří ještě větší silou. Chvíli mi je zima, bledne mi kůže, nehty na nohách i rukou modrají. V okamžiku mi rudne tvář a v noci se propotím přes pyžamo a prostěradlo až na matraci. A hlavně nikdy nekončící menstruace. „Opruz.“
Bohužel, jak jsem se dozvěděla od svého gynekologa, jde o normální jev, který potká nejednu ženu po gynekologické operaci. Dalo by se to přirovnat k poporodnímu šestinedělí, kdy se může s ženským tělem dít cokoliv, jak na fyzické tak bohužel i psychické úrovni. Zpravidla trvá tohle období 6 týdnů, což už napovídá samotný název, ale skutečná délka a průběh je velmi individuální. U endometriózy to není jinak.
V obou případech jsou na vině hormony, které se snaží dát po náročné události dohromady. Zároveň se tělo hojí a nenadarmo se ženám doporučuje klidový režim. Navíc po operacích mohou vznikat srůsty, které pak způsobují značné komplikace, zejména velké bolesti. A já byla hrozně nadšená, když jsem v pondělí byla na kontrole a pan doktor mi po ultrazvuku sdělil, že srůsty pravděpodobně mám. „Děloha se nehýbe, jak by měla. Vypadá to, že tam skutečně srůsty jsou.“ poznamenal. „No, bezva!“ pomyslela jsem si a skoro jsem šla do mdlob, že půjdu zase na operaci. Jen doufám, že se tahle teorie nepotvrdí na kontrole v Jičíně, která mě čeká za necelý měsíc.
Takže mimo to, že si občas připadnu jako pesimista, co nenávidí svět a všechno mě bolí, tak ještě téměř pořád menstruuji. Něco jako nekonečný příbeh, mám pocit. Mívám asi dva dny pauzu a začínám znovu. Jestli jsem měla pocit, že díky endometrióze nedělám nic jiného, než periodicky krvácím, tak to byl slabej odvar. A to jsem už měsíc po operaci. Přesně dnes.
Ale věřím, že nic netrvá věčně a brzy se vše ustálí a zharmonizuje, jak má.
Nebo tomu můžu jít trochu naproti… ale o tom vám povím až příště 😉
