Druhý díl (čtěte zde) končil základní otázkou Života, Vesmíru a tak vůbec (kdo viděl film Stopařův průvodce po galaxii, ví moc dobře, o čem mluvím). Stále mi vrtá hlavou oněch nezodpovězených 180 minut na operačním sále. Ano, tři hodiny nejsou nějak závratná doba, ale ani to není málo.
Začnu tentokrát rozhovorem, který jsem vedla s jednou „spolu-pacientkou“ o závažnosti její endometriózy. Její operace prý trvala 2 hodiny a docela na mě překvapeně koukala, když jsem řekla, že já si pobyla na „stole“ o hodinu déle. Pokud si to pamatuji přesně, říkala, že je již na třetí operaci během 6 nebo 7 měsíců. To mě dost vyděsilo. Zároveň ji během této doby byla nasazena hormonální léčba, která dle jejího tvrzení sice fungovala, ale bohužel se jí spustilo krvácení na dennodenním pořádku, takže léky přestala brát a následovala třetí operace. Zatím poslední. Vypadala, že je zhruba stejně tak stará (mladá :)) jak já, tipovala bych jí tak kolem 30tky. Pokračovala o tom, jak měla prorostlou pánev endometriózou, přesně jako já. Doktoři jí řekli, že by měla navštívit Fakultní nemocnici v Olomouci a podstoupit vyšetření, které ukáže, zda jsou její vaječníky ještě schopny nějaké reprodukční funkce, protože od pohledu byly prý příliš zdevastované a zjizvené, ale chtěli je ještě zachovat, ono vyšetření by totiž mohlo prokázat, že fungují a ona tak mohla mít v budoucnu děti. Přiznala mi, že jestli se potvrdí jejich funkčnost, nechá si zamrazit vlastní vajíčka a přistoupí na doporučení, které neznělo nijak optimisticky. Vyjmout vše. Dělohu, vejcovody, vaječníky. Vše ven. Sakum pikum. Zněla tak nějak odevzdaně, smířená s tím, že ji možná ani nic jiného nezbude. Stejně jako já před operací. Odevzdaná osudu, vyšší moci a onkochirurgickému týmu. Více o mém pokusu odvrátit operaci se dočtete zde.
Po tomto krátkém dialogu mi nikterak do smíchu nebylo. Samozřejmě, pokud je to jediné řešení, které by ji – nám, mělo pomoct zastavit v prorůstání endometriózy a zbavit se bolestí s tím spojených jednou provždy, asi by se nedalo nic dělat a nejedna z nás trpících endometriózou by to podstoupila. Ale je to skutečně pravda? Dokáže takto radikální a nevratný zásah do těla vše vyřešit a nemoc vyléčit? Byť nejsem doktor a ani jím nikdy nebudu, ruku do ohně bych za tento úsudek nedala. Na základě faktu, že se dodnes s určitostí neví, jak a proč endometrióza vzniká, mi přijde celé pojetí konvenční léčby této diagnózy pouhou metodou pokus – omyl. Čest výjimkám, kapacitám v oboru a těm, co se snaží o holistický přístup. Tedy, komplexně, ne jen z pozice žena – tělo, ale také žena – tělo – duše. Mimochodem, kniha s názvem Žena – tělo a duše od americké gynekoložky Christiane Northrup, MD je skutečnou biblí pro ženy. Doporučuji ji každé ženě, ať už je zdravá či ne. Pravda, kniha se už hodně špatně shání, ale nezoufejte, ženy! Tato publikace byla „znovu vydána“ do dvou zcela nových knih, rozdělených na život ženy do prvního početí a život ženy po prvním početí až po stáří. Což si myslím, že byl chytrý tah, s přihlédnutím k tomu, že měla kniha ve své původní verzi celkem 716 stran.
Trochu jsem odbočila, ale abych se k tomu vrátila. Vzhledem k tomu, že jsem nerváček ale zároveň si ráda čtu příběhy ostatních, přidala jsem se na Facebooku ke skupině Endometrióza CZ, kde jsem se dočetla i o případu jedné nejmenované slečny, která má za sebou hysterektomii (chirurgické odstranění dělohy) včetně odebrání všech zbylých reprodukčních orgánů, už ve svých 28 letech (v mých letech!). A výsledek? Dle jejich slov to vůbec nepomohlo a „endoška“ si žije vesele dál. Hledala jsem o této problematice více na internetu. V češtině se mi zatím nepovedlo nic najít, ale kdo umí anglicky, zde je článek o tom, jak hysterektomie opravdu neléčí nemoc jako takovou. Na kolik je článek podložený výzkumy, nevím, ale věřím tomu.
Abych se vrátila ke svým třem hodinám slávy, kdy jsem se stala středobodem Vesmíru přítomných mužů (celkem i fyzicky přitažlivých), celá ozářená reflektory, do předposledního dne hospitalizace jsem se prostě nedozvěděla, proč se ve mně hrabali páni doktoři tak dlouho.
A když mi na pondělní vizitě slíbili, že bych mohla jít v úterý domů a v úterý se konalo tak akorát jedno velký „Pé eR Déčko“, rozhodla jsem se, že musím mluvit s doktorem. Možná to znáte, možná ne, ale já vždycky za všech okolností potřebovala vědět všechno, skutečnost takovou, jaká doopravdy je. Ano, tak nějak si v záblesku pamatuji, že v pooperační noc za mnou přišel nějaký lékař, a řekl mi: „Tak jo, vyoperovali jsme to všechno, co tam nemělo být, a zbytek zůstal bez narušení. Další léčba již není třeba.“ A asi by mi to mělo stačit, ale ne, Ivet tohle nikdy nestačí. Sice je snílek a věří na alternativní medicínu a rozumem nevysvětlitelné věci, ale prostě jí to nestačilo. Potřebuju vědět vše. 😀
Doktor, se kterým jsem si dohodla „rande“, nebo lépe řečeno, jsem mu skoro vtrhla do ordinace, byl velice milý. Nepřemluvila jsem ho sice, aby mě pustil domů, ale konečně se ke mně dostalo objasnění, jež jsem potřebovala slyšet. Na otázku, proč mě nechtějí pustit domů, mi řekl, že ač se to nezdá, má operace byla závažná a endometrióza byla ve velkém rozsahu, proto budou klidnější, když mě ještě aspoň jeden den pohlídají. „Víte, není to sranda, sice jste neměla zasažené orgány, ale tento typ onemocnění je prostě vážný a musí se k němu přistupovat opravdu zodpovědně. Vaše dřívější propuštění by musel schválit pan primář, protože právě on rozhodl, že Vás ještě domů nepustí.“ Odvětil, já s úsměvem poděkovala a odkráčela zpátky na pokoj.
Necelý týden po návratu domů jsem navštívila svého obvodního gynekologa (to se po propuštění z nemocnice prý musí) a on sám byl překvapen, že mi nenavrhli žádnou další léčbu. Což já jsem samozřejmě ráda, ale jak je to možné? Jsem jedna z těch šťastných, které odoperovali všechny endo-tkáně, a nemoc se už nevrátí? Proč to teda neudělají i u ostatních?
Já mám sama za sebe stejně pocit, že je možná problém někde úplně jinde, a to, jestli se vrátí nebo nevrátí, možná nezávisí ani tak na těch vnějších okolnostech, jak právě na těch vnitřních – nejhlubších.
A já se nyní ptám:
„Kdo jsi, Endometriózo? Proč jsi přišla? Co od nás, chceš? Co chceš ode mě? Jak ti můžu já pomoct a ty mě?“
