Když se ohlédnu za posledním rokem, shrnula bych ho tak, že se staly velké události, pěkné i ty, na které člověk není nikdy připraven. První půlrok roku 2017 byl krásný, blížila se svatba mé nejlepší kamarádky a byla jsem plná toho, že se můžu na jejím velkém dni z obrovské části podílet. Výtvarně jsem tvořila svatební noviny a při samotné svatbě jsem byla zvolena dvorní kameramankou. Nedá se ani slovy popsat, jaké to bylo vidět všechno „z první ruky“ a pak si to projíždět znovu a znovu na záznamu. Nádhera!
Ale tím bohužel veškeré pěkné věci onoho roku končí.
Týden před svatbou skončila moje babička v nemocnici. Nemohla dýchat a omdlela. Ještě ten samý den ji uvedli lékaři do umělého spánku, protože podle nich jí zrovna líp pomoct nedokázali. Představte si, že jeden den chodíte po světě a druhý den za vás dýchají přístroje, které jsou pomalu větší než celý pokoj, na kterém ležíte. V den svatby mi ale volal táta, že se babička probrala a už „režíruje a poroučí“, tak jak jsme na ni byli všichni zvyklí. Hrozně se mi ulevilo. Ale bohužel ne na dlouho.
Říkejte si tomu náhoda, ale já na náhody moc nevěřím, byť jsem teda realistka jak poleno. V den, kdy odvezli babičku do nemocnice, odvezli i jejího bratra, který měl vleklé potíže kvůli rakovině, která se šířila rychleji než láva ze sopky. Sourozenci skončili ve stejný den v nemocnici, s rozdílem, že zatímco „prastrýc“ se domů dostal po týdnu domů, byť už jen na „dožití“, babička se z nemocnice už nikdy nevrátila.
V práci, kde jsem byla už 2,5 roku se vše začalo rozpadat jako dům z karet. Nezvládala jsem ten nápor nejen každodenních novinek v práci, kdy to, co platilo včera, další ráno už neplatilo, ale i toho, že vidíte babičku připoutanou k posteli, nemluví a už jen tak kouká „někam do neznáma“ a vy se musíte tvářit a dělat, že je všechno v pohodě. „Přece nebudeš bulet, to zvládneš!“
Nikdy na osudné čtvrtky nezapomenu. 20. 7. 2017 ve čtvrtek svět obletěla zpráva, že spáchal sebevraždu frontman skupiny Linkin Park Chester Bennington. Chester, který „zachránil“ tolik lidí díky svému hlasu a hloubce textů, které přesně vystihovaly vaši situaci a našli jste v nich určitou „podporu“. Byl to pro mě obrovský šok a jsem si jistá, že ne jen pro mě. Čtvrtek 27. 7. 2017 ráno, když jsem se chystala do práce, zazvonil telefon, vzduchem se neslo podivno. Strýc prohrál svůj boj s rakovinou. Čtvrtek 3. 8. 2017 se konal „Tribute Acoustic Concert“ na počest zesnulého Chestera, který u nás v Přerově uspořádalo několik šikovných hudebníků. Při písni One more light, která de facto už byla jakýmsi rozloučením Chesterovy nešťastné duše, jsem se zadívala na nebe. A přišel zase divný svíravý pocit. Druhý den ráno jsme se chystali s rodiči na pohřeb strýce, když zazvonil telefon. Babička zemřela. Včera navečer. A možná zrovna tehdy, když náměstím, které bylo plné truchlících fanoušků, znělo „Who cares if one more light goes out in the sky of milion stars…„
Odešla jsem z práce, za nedlouho si našla práci novou a měla pocit, že se vše v lepší obrací. Ale nebyla to pravda. Byť jsem neměla tolik stresu z práce jako takové, tak můj stres v práci vznikal na základě jiného podnětu a mě se ze dne na den začal zhoršovat zdravotní stav. O tom, jak jsem skončila na operaci se dočtete zde.
Když se stala i operace nevyhnutelnou a já z ni měla obrovský strach, vyslala jsem přání do Vesmíru. „Chci, aby můj život zase nabral jiný směr, chci být zase šťastná!“ Rozhodnutí padlo:“Nová práce, nový život, nová dobrodružství!“ A děj se vůle boží. O tom, jak jsem přišla k nové práci si můžete přečíst zde.
Přání se plní, a to někdy do takových detailů, že by se z toho jeden pokakal. 🙂
Nastoupila jsem do nové práce, která je zatím ta nejtěžší, jakou jsem kdy měla, ale baví mě, i přesto, že se v tom všem zatím motám jako „vůl na ledě“.
Užívám si každý den, každou hodinu, no dobře, každou minutu možná ne, ale snažím se o to. Prožívám i to, že jdu po svých vlastních nohách z nákupu. Usmívám se. Teda pokud zrovna nenadávám, že jsem toho zase koupila moc a trnou mi ruce, jak to mám těžký. 😉
A v neposlední řadě… po několika marných a spíš tragickokomických pokusech jsem si našla chlapa, teda on si spíš našel mě, nebo jsme se hledali až jsme se našli? Těžko říct, co z tohohle vyleze, protože od samého začátku to má pár háčků, jak na mojí, tak na jeho straně, ale z nějakého bláznivého nejasného důvodu jsme se rozhodli, že to prostě prubnem. Ale víc vám povím zase jindy.
Není čas ztrácet čas a já si to všechno chci užít, tady a teď. I přesto, že to je někdy doslova a do písmene na mašli. 🙂
Ale je čas na happyend!
