Myslela jsem si, že mi na túře budou lítat hlavou nekontrolovatelně myšlenky a já konečně sepíšu další článek, o tom, co se teď děje v mém životě, o vítězstvích i prohrách. Ale to, co se stalo “tam nahoře na hoře”, mi dočista vyrazilo dech!
Když mi kamarádka řekla o jejím plánu na víkend, úplně jsem se rozzářila. Čundr v horách. Ještě ten samý den, v úterý, mi spolu s kamarádem nahráli “audio promo nahrávku” o trase, kam pojedeme. To ani nešlo odporovat. Zněla pohádkově!
Pamatuju si, jak jsem měla cca 3 roky zpět takový guláš v hlavě, že jsem potřebovala vypnout. Doslova. S jednou kamarádkou jsme se sebraly, sbalily do batohu jen to nejnutnější a za ranního kuropění se vydaly střemhlav “divočině”. Divočina je v uvozovkách, protože šlo jen o okolí Přerova, žádná buš se nekonala.:) Nejpodstatnější detail – bez civilizace. I telefony zůstaly doma! Bylo to tak osvobozující. Ale myšlenky lítaly jedna za druhou a jejich tok nešel zastavit. Nechala jsem je jen tak plynout a neanalyzovala je.
Říkala jsem si, že výšlap mi teď jedině pomůže. A víte co? Počkejte si .
Vyrazili jsme z Přerova kolem 6. hodiny odpoledne a dorazili na parkoviště Motorest Skřítek v Sobotíně kolem půl 8 večer.
Dobrodružství začíná. Nahodit na záda ruksaky, pořádně utáhnout tkaničky (i přesto se mi asi 30x rozvázaly) a vzhůru do „kopečku“. Teda, podle vyprávění jsem tušila, že to nebude sranda, a kopec bude opravdu strmý, ovšem když jsem uviděla realitu, tak mě polilo horko. Zoufalým tónem jsem se zeptala, jestli je to přede mnou jen pomalovaná zeď. Výš už to prostě ani nejde jít. Načež jsme si z toho začali dělat s kamarády srandu, že mám určitě jen halucinace z čerstvého vzduchu. Jo, byl to trochu šok, dýchat tak čistý vzduch bez „příchutě“ přerovské chemičky. Ale bylo to něco úžasného. Teda prvních pár kroků, kdy jsem ještě vtipkovala a vedla debatu. Čím výš jsme však stoupali, rozhovor upadal, zbyl jen smích a pak už nešlo se ani smát. Nešlo dýchat, natož se smát. Pro trénovaného člověka žádná hrůza, ale pokavaď na to nejste zvyklí, je to fuška. A pokud máte astma (i když si ho nepřipouštíte jako já), tak tím spíš.
Najednou v dálce vidím co si povědomého. Uprostřed stezky si jen tak ležela ostře růžová mikina. „To je určitě léčka!“ Vykřikla jsem a opatrně se vydala k ní. Samozřejmě, že jsem najednou dýchat mohla. Klasika. Před odjezdem jsem říkala, že konečně budu daleko od civilizace a žádné nákupy a BUM. Zase hadry. Lídl ještě ke všemu. Co mi to „Ten nahoře“ naznačuje? 😀 Kamarád vtipně poznamenal, že je to určitě nová marketingová strategie Lídlu „Grab and go“ a holt jsem ta šťastná, kdo si to může vyzkoušet. Sebrali jsme mikinu a pokračovali v cestě. Slunce pomalu ale jistě zapadalo a krásně lemovalo přírodu kolem nás. Vše, včetně nás, dostalo kouzelný zlatavý odstín. Co dodat? Nádhera!
Zhruba po hodině a půl jsme dorazili ke skále, u které jsem se málem rozbrečela a hledala si zpáteční spoje na cestu domů se slovy: „Na to fakt nemám.“ Asi je vám jasné, jak to dopadlo. Jinak bych nepsala tenhle článek. Dala jsem to! A stálo to za to! Čekal mě hrnec zlata na konci duhy.
„Bože! Nevím, jestli panikařit nebo se smát a brečet štěstím.“ Říkala jsem si v duchu. Posuďte sami>
Proč panikařit? No, to je jednoduché. Pošlete někoho, kdo se bojí výšek, na skálu / horu či do jiných výšin a uvidíte. Respekt vůči skále mi nedovolil vyjít úplně až na její cíp, na to se mám moc ráda 😀 Ale i moje „útočiště“ nabízelo nádhernou podívanou na poslední barevné pozůstatky po západu sluníčka.
Bohužel skála skrývala i jednu nemilou skutečnost. Ještě jsme ani pořádně nebyli na ní a už nás vítala tříčlenná skupinka žen s dotazem: „Nenašli jste cestou mou růžovou mikinu?“ A bylo po nákupech. Nicméně za ten dobrý skutek to stálo 🙂
Tahle mini zastávka na cestě mi dodala síly a najednou jsem se stala „vůdcem smečky“ a vedla kamarády střemhlav do dalšího kopce, jak kdybych tohle místo znala už od nepaměti. Přitom jsem tam nikdy nebyla. Musím přiznat, že mě do jisté míry popoháněl i fakt, že se pomalu a jistě stmívalo a podle kamaráda nás čekalo ještě tak 60-70 minut svižné chůze. Ano, měli jsme baterky a čelovku, ale co si budeme nalhávat. Komu se chodí dobře lesem v úplné tmě někde „na konci světa“? V dálce svítil Praděd a pomalu a jistě se objevovaly první „hvězdičky“- jak jsem pištěla, když jsem každou z nich uviděla. Rozpoznali jsme dokonce několik planet. Kecala bych, ale mám pocit, že to byly Mars, Venuše a ještě jedna. Měsíc tu noc sliboval nejen ultra silný úplněk ale také úplné zatmění. Viděli jsme něco jako červený kulatý obláček, ale oblačnost byla v jeho okolí celkem velká, takže to byla spíš jen taková kulatá načervenalá šmouha.
Hurá a jsme na místě! Vybalili jsme spacáky a já si vyzkoušela můj vůbec první nocleh pod širákem. Nepočítám nocování v Itálii ve stanu a spacácích s rodiči, když mi byly asi tři roky J – To už si pamatuju leda tak z fotky a vyprávění. Super vychytávkou byl plynový vařič, díky kterému jsme si udělali čaj na zahřátí. Léto, neléto, na vrcholku hory je v noci prostě chladno. Kamarádka nám přichystala tortily s kuřecím masem a zeleninou a chrochtali jsme si všichni blahem. Opravdu milion hvězdičkový hotel s All inklusive servisem. To prostě chceš! Byť jsme byli vybavení i špičkovým dalekohledem, tak se nám Měsíc už nepodařil najít a po jídle jsme se rozhodli, že je nejvyšší čas jít spát, abychom ráno mohli časně vyrazit směr Praděd.
Bylo to zvláštní. Byť jsme měli všichni navzájem pocit, že spíme, tak nespal ani jeden z nás. „Ivet, spíš?“ zašeptala kamarádka. „Ne, nejde mi usnout.“ Odpověděla jsem. Přidal se i kamarád: „Já taky nespím.“ Vyklubali jsme se ze spacáků a čekalo na nás jedno velké zářivé překvapení. Měsíc jako obrovská červená baterka. Nejde to ani slovy popsat, to se musí zažít. Jestli něco miluju, tak je to pozorování noční oblohy plné hvězd. A co teprve, když jsem zahlídla padající hvězdu. „Chci tu zůstat už napořád!“ Působení Měsíce bylo tak silné, že se nám nedařilo usnout, byť jsme byli po práci a výšlapu dost unavení.
Usnuli jsme, i když jen na chvilku, ale dodalo nám to všem energii do dalšího krásného dne plného dobrodružství.
Ale o tom až příště…
