Štítek: endowarrior

Publikováno

Do třetice všeho… dobrého…

Za dva dny mám narozeniny, a je to přesně půlroku, co jsem byla na své poslední „endo“ operaci (celkem třetí). A před dvěma dny uplynuly dva měsíce od poslední operace, ne sice „endo“, ale taky další „ženské“. Ta dopadla naštěstí dobře. Od poslední „endo“ je ve mně však mnoho rozporuplných pocitů, zda ta operace vůbec k něčemu byla. Napsala bych bývala o tom dřív, ale někdy je potřeba nechat věci uležet a dát tomu prostě čas. Myslím, že dnes, poslední den roku 2021, je k tomu super příležitost… kéž by platilo: „Nech staré bolesti v končícím roce a těš se z nových zítřků roku nového„. Moc bych si to přála, nejen pro sebe, ale pro všechny trpící, ať už fyzicky či psychicky, či kombinací obojího.

Pamatuju si, když jsem v nemocnici v NJ ležela poprvé a byla jsem pár hodin po své první operaci. Lékař nás pomalu všechny na pooperačním pokoji obcházel, aby nám sdělil výsledek své práce. I když jsem nechtěla, v takové místnosti, kde slyšíte pomalu špendlík spadnout, protože všichni spí po zákroku, nemate jinou možnost, než si vyslechnout i “osudy” jiných. Byla poměrně tma, takže nebylo vidět, ke komu přesně doktor mluví, ale mrazilo ze slov, které zazněla, když stál opodál u něčí postele: „Dobrý den, jak se cítíte? Jen jsem Vám chtěl říct, že jsme operaci nemohli vykonat, jakmile jsme Vás otevřeli, zjistili jsme, že ten nález je už moc veliký a tak bychom udělali víc škody, než užitku. Proto jsme Vás hned zase zašili a nechali probudit.„
Ať se to týkalo čehokoliv, myslím, že tohle by nikdo slyšet nechtěl. Že už vlastně pro vás není žádná naděje. Tak jsem to teda já pochopila a bylo mi z toho moc smutno. I přesto, že moje operace tehdy dopadla výborně.

Uplynuly tři roky a půl, abych si vyslechla něco hodně podobného.

Na třetí „endo“ operaci mě dostaly bolesti, kterými trpím od ledna letošního roku (detailní článek z dubna zde). Jestli začaly v závislosti na covidu (což si tak trochu myslím), nebo ne, na to už asi nikdo nepřijde. V prosinci jsme totiž s přítelem covid prodělali a do té doby jsem byla téměř v pořádku. Pak se věci změnily. Řekla bych, že rapidně.

Byl to běžný den i večer, jako každý jiný.. Ale noc, lépe řečeno následující časné ráno, bylo jiné, než obvyklé. Z hlubokého spánku, kolem druhé hodiny ráno, mě probudila ostrá bolest u páteře, jako bych chytla ledvinovou koliku. Bolest taková, že nevíte, co a proč se děje. Myslela jsem si na mou duši, že umírám. Nemůžete si stoupnout, sednout, natáhnout se, neexistuje poloha, která by vám udělala lépe. Vzbudila jsem přítele a poprosila ho, jestli by mi mohl přinést něco na bolest, že se nemůžu hnout a mám příšerné bolesti. Už si nepamatuji, co mi přinesl, ale když bolesti ani 2 hodiny od podání léku nepřestaly, oblékli jsme se a jeli do nemocnice na pohotovost.

Následovalo kolečko vyšetření a noc se pomalu střídala se dnem. Od urologie až po neurologii a nepřišlo se vůbec na nic. Bolesti pomalu ustávaly a vše se zdálo, že to byl jen hodně zlý sen. Který se pak opakoval další dvě noci. Bez zjevné příčiny. A další měsíc znovu.

Dny ubíhaly a bolesti se vracely v pravidelném intervalu, bez návaznosti, jaký jsem prožila den (či ve stresu nebo klidu), zda jsem měla dost pohybu, nebo jsem celý den proležela. Nejhorší na tom bylo, že nezabral ani ten nejsilnější prášek. Vůbec nic. Bolesti si chodily (a bohužel dodnes chodí), jak si usmyslí. A nezastaví je vůbec nic, zdá se.

Až vyšetření pomocí magnetické rezonance následně v květnu ukázala, že mám v onom místě bolesti zpět endometriózu. Proč ale působí ty šílené bolesti, to nikdo neví. Proto se (a věřte, že jsem si tentokrát nepřála nic jiného, než mít klid od těch vysilujících bolestí) naplánovala na červenec operace další.

Operace proběhla bez komplikací, potvrdila, co MRI „nastínila“, ale bohužel byl nález tak závažný, že kdyby mi prý tu endometriózu v oněch místech vzali, mohli by poranit močovod, a to za to nestálo. Takže s tím prakticky nic neudělali a jak se ukázalo o 2 týdny později, staré známe bolesti tu byly zas.

Víte, možná už se zdá v mém psaní špetka sarkasmu, no, ono vám v takto „zoufalé“ situaci asi už nic jiného nezbyde. Najela jsem z 98 % na „endo“ dietu, chodím pravidelně na rehabilitace a cvičení pánevního dna, mám dostatek pohybu, snažím se tolik nestresovat a netrápit, užívat si života, meditovat. A Bůh ví, co všechno ještě. Ale nepomáhá zhola nic. Nic.

Často přemýšlím, jestli by mělo smysl zajít ještě k jinému lékaři, nevím. Člověk už nikoho ani otravovat nechce. Protože tak nějak nepočítá s tím, že by se nějaké východisko přece jen našlo. A mezi členy rodiny nebo přátel už to raději ani nezmiňuji. Je těžké toto pochopit, když jste to nezažili a někdy i dobře míněná „rada“ může být na škodu a vede zase jen k nepochopení. Což nikomu nezazlívám, jen už na to nemám více energie.

Moc bych si přála, aby následující rok, byl rokem lepším. Aneb, vždy může být vše lepší – pořád je ve mně trochu (možná slepé) víry, že „nic netrvá věčně…“ 🙂 A to pro vás všechny!

Tak na zdraví! Na lepší zítřky, berete? 🙂

Vaše Iv!

Publikováno

A tak se ptám – skončí to někdy?

Dlouho jsem o své cestě za zdravím provázeném podivuhodným soužitím s endometriózou nepsala. Jednak z toho důvodu, že od druhé operace, která proběhla v listopadu 2019, jsem se až do letošního ledna cítila opravdu dobře.  A taky z důvodu, že jsem se nechtěla zabývat nemocí, vrtat se v ní a možná si to tak nevědomě přivolávat do života. Ale ať chci nebo ne, vypadá to, že endometrióza prostě zůstane součástí mého života.

V prosinci loňského roku jsme spolu s přítelem prodělali oba covid (já jsem měla trošku horší průběh, ale naštěstí jsem to zvládla bez zásahu další péče v nemocnici) a dá se říct – ať už to souvislost má nebo ne, že od té doby se můj stav den ode dne, i když na bázi měsíčních cyklů, zhoršuje. Fyzicky – pravidelné měsíční bolesti i mimo menstruaci. Bolesti tak silné, že nezabírá nic, co vždy fungovalo – Algifen, Diclofenac, Ibalgin, Nimessil, Valetol ba ani nově napsaný Palgotal, který už je polo-opiát, který utlumuje. Ano, utlumí, to se mu daří, ale bolest zůstává. A je to tak zoufalé a vysilující, že si ani nedokážete představit. Jako by vám do zad strčili kudlu a různě s ní bodali do nohy, do břicha, k žaludku, podélně v bedrech. A přestože víte, že vám prášek už nezabírá, vezmete si ho „pro klid duše“ a jen ve slzách čekáte, až přijde vysvobození, ať to zní jakkoliv chmurně či šíleně. Ono to totiž šílené je.

Někdy to nepřestane až 6 hodin v kuse. Pak to přestane a v přibližně podobnou dobu dalšího dne se to znovu objeví. A tak to trvá třeba 3 dny po sobě nebo 3 dny různě v měsíci. Jediné, co si zbožně přejete, ať už to skončí a z očí vám tečou obrovské slzy. Bez naděje na lepší zítřky. A z toho vyplývá i psychické zhoršení. Jsem na pokraji svých sil.

Když se mi to stalo poprvé, tedy v Lednu letošního roku, přišlo to v noci z tvrdého spánku, jako blesk z čistého nebe. Asi v půl 4. ráno, ostrá bolest a myslela jsem si, že je se mnou na dobro Ámen. Probudila jsem přítele a prosila ho o prášek – a kdo mě zná, tak ví, že já prášky na bolest k smrti nesnáším a bojuji bez prášku, dokud to jde. Ale tohle už nešlo vydržet. Když se ani do hodiny nic neměnilo, poprosila jsem přítele, jestli mě vezme na pohotovost do nemocnice – kde jsme tedy upřímně moc nepochodili, ale o tom až třeba jindy. Čekala jsem do 7 rána, než jsem se dostala na první vyšetření na urologii, následoval ultrazvuk a biochemie, neurologie a vyšla jsem s tím spíš už jako „simulant“, protože do 9. rána, než byly všechny výsledky jasné a čisté, i bolesti ustály. Napsali mi tedy lék na pohybový aparát – Diclofenac, protože se bolesti tvářily jako bolesti od zad – i když jsem na neurologii, stejně jako na urologii dopadla víceméně špičkově. Bolesti se objevily další den už o půl 3. ráno. Vzala jsem si tedy lék, který mi předepsali v nemocnici, ale bohužel. Opět až do ranních hodin jsem musela přetrpět. Další den to samé, tentokrát s jiným práškem, ale naprosto stejným průběhem.

Myslela jsem si, že to byla jen nějaká špatná epizoda toho cyklu a už vše bude v pořádku. I vzhledem k tomu, že menstruace ten měsíc proběhla celkem bez problémů a nějakých větších bolestí. V lednu jsem sice tyto nezvyklé a enormní bolesti zmínila při kontrole v endocentru v Novém Jičíně, ale nepřikládala se tomu nějaká větší váha nebo souvislost, protože to vypadalo opravdu na problémy se zády. Dostala jsem rehabilitace a začala cvičit, bylo to báječné. Měla jsem pocit, že možná za mou nesnází opravdu stály jen „špatná“ záda nebo třeba nějaký skřípnutý sval či nerv a vše bude zase dobré.

Ba ne! V Únoru se bolesti opakovaly znovu a přidalo se i zvracení. Musí to být spojené s endo. To není možné! Čekala mě další kontrola v Novém Jičíně, kde mi lékař řekl, že by to zatím jen pozoroval a pokud se to bude horšit, mohli bychom zkusit magnetickou rezonanci, případně laparoskopii, protože na ultrazvuku nic nevidí – ale to je normální, i když mají špičkový expertní ultrazvuk, tak se neočekává, že pokud nemáte vyloženě viditelné ložisko endometriózy na vaječníku např. v podobě cyst, tak že bude vidět třeba na střevech. Tak daleko nevidí, leda by měli rentgenový zrak – a ano, i na střevech endo může být.

Další kontrolu mi lékař napsal na Květen. A když se začátkem Března objevily zase bolesti, už jsem věděla, že je opravdu něco špatně. Nechala jsem se vyšetřit podle TČM, objednala následně bylinky a začala svůj „boj“ s nemocí. „Nevzdám to jako tehdy a dám do toho 100 %!“ Dokonce jsem si objednala svůj první CBD! „Musí být cesta ven!“ Omezila jsem lepek, červené maso, z části i cukr a mléčné výrobky (kravské) a vyřadila alkohol – nikdy jsem nebyla Bůhví jaký pijan, ale trošku se na mě lidé v okolí začali dívat podivně, proč si nedám ani jednoho panáka nebo třeba pivko, když jsem si aspoň jednou měsíčně pivo dopřála – omg to zní fakt divně, ale chápeme se, ne? 😊

Bolesti, které se ukázaly tento týden, mě ale vyvedly v omyl, opět. Takhle se vážně nedá žít. Opět jednodenní dovolená, omluva šéfovi, že i přes homeoffice dnes nemůžu pracovat, jak je mi zle. Další otázky typu: „Už je Vám dobře? Dnes už pracujete?“ – nejsou míněné zle, ale vy jen poníženě a se slzami v očích řeknete: „Ano, dnes už je to naštěstí lepší.“ – i když to lepší znamená jen to, věřit, že bude líp, že se dnes, v tu samou dobu, jako tomu bylo včera, neobjeví bolesti a vy nebudete paralyzovaní a bezmocní.

Zvedla jsem telefon a zavolala jsem do Jičína, abych si přesunula termín kontroly už na Duben. Nechci už další měsíc prožít jako teď, potřebuji pomoct, jinak se zblázním. A pokud to přežiju, což samozřejmě, že přežiju (doufám), pak napíšu, jak probíhala cesta za zdravím dál.

Mějte krásné Velikonoce a pokud můžete, prosím, važte si, že jste zdraví. Ať už psychicky, nebo fyzicky, protože většího štěstí není. A ano vím, že na Titaniku byli taky všichni zdraví, ale chápeme se, ne? 😉

Vaše Ivet 😊

Publikováno

Jím proto, abych žila, nežiji pro to, abych jedla

Dnešním příspěvkem se pouštím do hodně ošemetného a kontroverzního téma, a sice – strava.

Protože bych mohla strávit hodiny rozebíráním jednotlivých dietetických režimů a životních stylů, rozhodla jsem se udělat jen jakýsi „výcuc“ a podle sebe celou problematiku zhodnotit. Nemusíte se vším souhlasit a také nemusíte souhlasit vůbec s ničím. Nikomu své názory nenutím a ani netvrdím, že bych někdy studovala výživu, či některou z jmenovaných věd či filozofií.

Když se zaměřím přímo na endometriózu, tak se z pohledu klasické medicíny moc o „správném“ stravování nedozvíte, nebo možná vůbec. Abych pravdu řekla, tak se moc nedivím. Hned vysvětlím proč. Nejen, že podle školské medicíny se ani neví pravá příčina vzniku endometriózy, stejně tak zdravá výživa jako taková je hrozně subjektivní pojem.

Slyšeli jste třeba o blahodárném účinku červené řepy? Je to výborný antioxidant, já osobně ji miluji. Čerstvá šťáva z řepy a jablek. Mňam! Bohužel má i řepa své ALE. Nedoporučuje se konzumovat v nadměrném množství lidem, kteří mají problémy s ledvinami (ano, i v této skupině mě najdete), protože podporuje tvorbu ledvinových kamenů. Může za to kyselina šťavelová, která je obsažená v červené řepě, nebo také ve špenátu či rebarboře. Kdo by to byl řekl, že?

Vraťme se zpět k endometrióze. Ani tady to se stravou není úplně jednoznačné. V poslední době se objevují teorie, o tom, jak je pro toto onemocnění nejlepší vynechat „nebezpečné potraviny“ jako lepek, mléko a výrobky z něj, luštěniny, červené maso, cukr atp. Také se mluví o endometrióze jako následku estrogenové dominance a je třeba přestat jíst potraviny bohaté na estrogen. Za největšího strašáka se považuje sója. Nepopírám, já osobně se sóji snažím vyhýbat jako čert kříži. A přitom, když se do této teorie o tzv. fytoestrogenech pustíme hlouběji, přijdeme na to, že i v česneku, olivovém oleji či kešu oříšcích najdeme dost velké procento těchto „špatných“ hormonů. Celý seznam najdete zde (pouze v angličtině) estrogen foods list. Naproti tomu například Tradiční čínská medicína konzumaci sóji doporučuje (i zde záleží, jaký typ potíží podle TCM máte) a považuje ji za blahodárnou potravinu. Tak kde je pravda?

Věřím, že strava může ovlivnit náš zdravotní stav hodně, nicméně se držím známého rčení: „Všeho moc škodí.“ Když jsem v září 2017 začala dodržovat plán Whole30, který vychází z principů paleo stravy (mou recenzi si můžete přečíst na facebookovém postu zde), bylo mi dost lépe, jenže, i přesto, že jsem v tomhle stylu pokračovala do konce roku 2017, stejně jsem se operaci nevyhnula, ba naopak. Díky dlouhodobé psychické nepohodě se můj stav začal zhoršovat a dopadlo to, jak to dopadlo. Razím teď zlatou střední cestu. Jím, co mi chutná, ale nepřeháním to.  Neříkám, že se teď budu stravovat ve fastfoodech, ale občas si prostě dopřeju pořádnej hambáč s hranclema 🙂

Při volbě té nejvhodnější varianty pro vás samotné bych se držela následujícího: Každý jsme jiný. To, co může fungovat vám, nemusí fungovat někomu jinému a naopak. Nedělejte si s tím hlavu a zkoušejte! Poslouchejte své tělo. Jedno je jisté: Nikdy nenajdeme 100% potravinu, která nás spasí všechny. Pokud jste zimomřiví jako já, těžko pro vás bude syrová strava známá jako „raw food“, ale pokud vám prospívá z jiného důvodu, směle do toho! Pokud vám chutná mléko, pijte ho, jak jste zvyklí. Zrovna je čas Velikonoc a já neodolám čerstvému mazanci s máslem (a to mi mléčné výrobky nějak extra nechutnají). Nedělá vám dobře lepek? Nejezte ho! Nechutná vám ovoce? Proč se do jeho konzumace nutit? Z diskuze s jinými ženami trpícími endometriózou jsem se dozvěděla, že některé z nich, jak začaly řešit stravu, bylo jim hůř, než před tím, kdy jedly „všechno“. Samozřejmě jsou i případy, kdy vám nic jiného nezbude, kdy například trpíte celiakií, laktózovou intolerancí či jiným závažným onemocněním. Ale tady se zase vracíme k onomu „Poslouchejte své tělo“.  Vaše diagnóza předcházela stavům, které nebyly zrovna příjemné či vás dokonce mohly ohrožovat na životě a proto teď přizpůsobujete svůj jídelníček podle toho, aby jste se zase cítili dobře. 

Co můžu doporučit a s tím by se mnou mohl souhlasit lecjaký zastánce různého stravovacího stylu: Snažte se vyhýbat zpracovaným potravinám a náhražkám potravin. Čtěte etikety. A pokud daná potravina, kterou zrovna držíte v ruce, má v sobě desítky složek, které ani nemůžete přečíst, buďte ke svému tělu laskaví, vraťte ji zpět do regálu nebo pokud ji už máte doma, vyhoďte ji do koše.

Věřím, že dnes jsem moc pozitivní nebyla, ale chci tím říct jen to, aby jste si užívali život a nepřemýšleli, jestli tahle potravina ještě je nebo není OK v rámci systému, který jste se rozhodli vybrat za svůj (vyjma těch případů, kdy jde o život). Dopřávejte si toho, co vám chutná. Dejte na své tělo.

Žijte!

 

 

 

Publikováno

Nekonečný příběh

Nepředstavovala jsem si zrovna, že zažiju po operaci dlouhodobou horskou dráhu, a to jak psychickou, tak somatickou. Tedy na úrovni duše i těla. Pocity velké radosti a naděje střídají bezmoc a smutek. Bolest se zdá být na ústupu, ale zase se vrací a udeří ještě větší silou. Chvíli mi je zima, bledne mi kůže, nehty na nohách i rukou modrají. V okamžiku mi rudne tvář a v noci se propotím přes pyžamo a prostěradlo až na matraci. A hlavně nikdy nekončící menstruace. „Opruz.“

Bohužel, jak jsem se dozvěděla od svého gynekologa, jde o normální jev, který potká nejednu ženu po gynekologické operaci. Dalo by se to přirovnat k poporodnímu šestinedělí, kdy se může s ženským tělem dít cokoliv, jak na fyzické tak bohužel i psychické úrovni. Zpravidla trvá tohle období 6 týdnů, což už napovídá samotný název, ale skutečná délka a průběh je velmi individuální. U endometriózy to není jinak.

V obou případech jsou na vině hormony, které se snaží dát po náročné události dohromady. Zároveň se tělo hojí a nenadarmo se ženám doporučuje klidový režim. Navíc po operacích mohou vznikat srůsty, které pak způsobují značné komplikace, zejména velké bolesti. A já byla hrozně nadšená, když jsem v pondělí byla na kontrole a pan doktor mi po ultrazvuku sdělil, že srůsty pravděpodobně mám. „Děloha se nehýbe, jak by měla. Vypadá to, že tam skutečně srůsty jsou.“ poznamenal. „No, bezva!“ pomyslela jsem si a skoro jsem šla do mdlob, že půjdu zase na operaci. Jen doufám, že se tahle teorie nepotvrdí na kontrole v Jičíně, která mě čeká za necelý měsíc.

Takže mimo to, že si občas připadnu jako pesimista, co nenávidí svět a všechno mě bolí, tak ještě téměř pořád menstruuji. Něco jako nekonečný příbeh, mám pocit. Mívám asi dva dny pauzu a začínám znovu. Jestli jsem měla pocit, že díky endometrióze nedělám nic jiného, než periodicky krvácím, tak to byl slabej odvar. A to jsem už měsíc po operaci. Přesně dnes. 

Ale věřím, že nic netrvá věčně a brzy se vše ustálí a zharmonizuje, jak má.

Nebo tomu můžu jít trochu naproti… ale o tom vám povím až příště 😉

Publikováno

Po operaci – 1. část

Čas neskutečně letí a i když se to nezdá, jsem už týden po operaci. Já vím, není to nějaká závratná doba, ale mně přišel týden v nemocnici minimálně jako měsíc, ne-li déle. A to jsem původně měla „slíbeno“, že si v případě komplikací poležím nejmíň 2 týdny.

Vrátím se nyní zpět v čase, tedy k čtvrtku 25. 1., kdy jsem zde na svém novém webu sdílela první článek s názvem O životě s endometriózou. 

I když už jsem byla s operací tak nějak smířená a neprotestovala proti ní (bolest mi to už ani nedovolila), přesto jsem měla obrovský strach. Nejen proto, že moje první a jediná operace, kterou jsem v životě měla, mi způsobila značné komplikace a já se z ní dostávala rok. Nešlo o endo-operaci, pouhá „banalita“, která trvala asi 30 minut (o tom třeba jindy). Ale taky proto, že jsem prostě posera. A vytvářím fantas-tragicko-komické scénáře.

Ano, 2. ledna jsem oslavila 28 let a jsem mladá, ale tok myšlenek „Povede se vše jak má? Probudím se po narkóze?“, se mi prostě nepovedl zastavit. A možná jste to taky zažili. Za mě – hrůza. A to si o sobě myslím, že jsem celkem pozitivní bytost. Ještě k tomu, když jsem den před zákrokem četla a následně musela podepsat dokument nazvaný „Záznam o informovaném souhlasu“ o potenciálních rizicích, skoro mě křísili. 😉 Dělám si srandu. Ale holt, i lékaři na to myslí a pojmy jako cévní poranění, embolie, poškození mozku, zástava srdce a smrt jsou nedílnou součástí možných nežádoucích účinků anestezie na lidské tělo a celého chirurgického výkonu vůbec.  Lékařsky označená jako tzv. Všeobecná chirurgická rizika. Asi alternativa „Všeobecných obchodních podmínek“, zdá se. Pro někoho, kdo už na operaci byl, tak pro něj výčet chirurgických rizik není novinkou. Pokud jste ještě na operaci nebyli a nevíte, jak to chodí, nenechte se mnou nějak vystrašit, to opravdu není můj záměr. Operace bývají většinou nutné a nevyhnutelné, stejně jako to bylo v mém případě. Co ale doporučuji, najděte si, pokud možno, opravdového specialistu v oboru. Já jsem vděčná těm z nemocnice v Novém Jičíně.

25. 1., ráno před operací

Díky tomu (aspoň si to myslím), že jsem už jako „stresáček“ přijela na indikaci 12. 1. do NJ, abychom se s doktorem pobavili o řešení mého problému a poté se setkala s odborníky na anesteziologickém a resuscitačním oddělení, v den operace mi ráno sestřička donesla nějakou tu pilulku, abych se uklidnila. A musím přiznat, že to bylo bájo… Ani jsem se nenadála a z člověka přemítajícího o tisíci myšlenkách, se stal člověk mírně oblbnutý, asi jako po 5 pivech. Vím, že jsem se si ještě přečetla na telefonu e-mail od tety, která mi vyložila karty s výsledkem, že mi operace přinese bohatství a už nebylo pochyb, že by se něco nemělo povést. Poslední zprávy mamce, taťkovi a přátelům, okamžik a já byla úplně tuhá. Důkazem toho bylo zjištění, že jsem najednou v jiné místnosti. Prostorem se rozprostíralo ostré bílé světlo, kolem dokola plno zelených mužíčků a cinkot něčeho jako příborů v jídelně. Samozřejmě, nebyly to příbory ale chirurgické pomůcky a „zelenáči“ nebyl nikdo jiný než operační tým. Matně si pamatuji, že se mě někdo na něco ptal. Co mi ale utkvělo v paměti bylo, že hrálo rádio a v něm má oblíbená kapela Linkin Park (vzkaz od Chestera z nebe? 😉 ). Sice už si nevybavím, o kterou píseň šlo, ale měla jsem jasno. Všechno dobře dopadne. „Hoši, pusťte se do toho“.

Jak už to bývá, po probuzení jsem měla pocit, že vše trvalo snad 5 minut. Velkým překvapením pro mě však bylo, že má laparoskopická operace trvala 3 hodiny. Celé 3 hodiny? Proboha, co se dělo?

Několik hodin po probuzení jsem stále usínala, budila se a zase usínala. Zcela normální průběh. A když za mnou přišel doktor a řekl mi: „Dobrý večer, to já Vás operoval. Vše dopadlo dobře bez komplikací.“ Spalo se mi zase o něco lépe. Dokud nezaťukaly na dveře první vlny bolesti. Sestřičky ochotně chodily snad co 10 minut na pooperační pokoj, kde jsem ležela a sdílela klid s dalšími 3 ženami. I přesto, že jsem byla upozorněna, že mě může spodek po zásahu dost bolet, realita byla poněkud horší a tak nějak reálnější. Bolelo to a strašně. Naštěstí jsem nestačila ani pípnout (hrozně těžko se mi mluvilo, a to ještě asi další  3 dny) a sestra mi podávala nitrožilně lék na bolest. 

Čas od času trpím na rychlý tep i v klidovém režimu. Představte si: Ležíte klidně v posteli, ale srdce třeští, jako byste právě běželi. A jelikož Ivet musí mít vždy něco extra – do pár minut po podání opiátu se rozjela slušná „párty“.

Srdce mi mohlo vyskočit, točil se mi celý svět a myslela jsem, že je to můj konec. A ta mašinka, co mi měřila tlak a tep, si taky asi „ťukala na čelo“, co se děje. Pořád pípala, blikala červeně a budila ostatní.  Hodnoty skákaly sice příliš vysoko, nicméně mě doktor důkladně prohlédl a zkonstatoval, že jsem v pořádku. Sestry tak dostaly svolení „mě odpojit“. Ne tak docela, samozřejmě. Vypnuly na zařízení zvuk a věděly, že mi opiát už prostě nedají. Noc v den zákroku jsem sice neprožila bezbolestně a klidně, ale věděla jsem, že i to brzy pomine.

Další den mě čekal návrat do „reality“. Z pooperačního zpět na pokoj číslo 9….

 

 

 

Publikováno

Bylo, nebylo… O životě s endometriózou

Ani nevím, kde začít. Má nemoc ke mně přišla z čista jasna v roce 2014, ale řekla bych, že ve vzájemné symbióze spolu žijeme daleko déle.

Od svých 11 let, co se mé tělo rozhodlo, že je čas a já se stala „ženou“, jsem zažívala to pravé peklo. Každý měsíc pravidelné splátky, za něco, co jsem si ani nechtěla pořídit? 😉 Žertuju. Ale do humoru mi tehdy moc nebylo. Projevy mého menstruačního cyklu byly abnormální, ale zřejmě v pořádku. Několikrát se stalo, že pro mě musela přijít maminka do školy a šla jsem domů, protože jsem byla celá durch od krve. Samozřejmě, že jsem hygienické potřeby jako vložky, používala snad těch největších rozměrů, ale nikdy to nestačilo, hlavně prvních pár dní menstruace. Do toho bolesti v podbříšku, závratě a migrény. O studu nad celou věcí ani nemluvě. Úlevy se mi dostalo až úderem 15. narozenin, kdy jsem konečně získala svou první antikoncepci s příslibem, že se vše upraví. A byla to pravda. Menstruační bolesti občas pozlobily, ale už to bylo sto a jedna oproti těm jatkám. Díky tomu jsem měla i pleť jako dětskou prdelku a nezdálo se mi, že by „léčba“ měla nějaké vedlejší účinky. Bylo mi dobře. Dokud jsem ve svých 20ti letech nepodstoupila banální vyšetření a ultrazvuk celého břicha. Ejhle, děvčico, máš něco na játrech, co tam nemá být. Útvar o osmi centimetrech. Spustila se ve mně vlna strachu a pesimismu, takže jsem vše viděla dost bledě a sebe pod kytičkama. Tisíc vyšetření = gastroenterologie, onkologie, CT, magnetická rezonance, PET CT, … Jen jediný doktor měl teorii a já mu za to moc děkuji:“Vysaďte antikoncepci a zmizí to.“ Ostatní lékaři kroutili nevěřícně hlavou, ale neměli nic proti, abych to zkusila. Už po půl roce od vysazení „antiny“ se ono tělísko zmenšilo na polovinu. Což byla fakt senzace. Ovšem na druhé straně, se můj hormonální systém začal bouřit. Chvíli se tělo dávalo dohromady po vysazení, ale začalo si pomalu ale jistě uvědomovat, že je něco jinak. Ve svých 23 letech jsem začala mít tvář jak puberťačka plnou bolavého akné. Menzes se začaly taky vracet se sílou jako tenkrát. A vše vyvrcholilo, když se bolesti a krvácení projevovaly i mimo menstruaci. Začalo další kolo vyšetření. „Na levém vaječníku máte větší cystu plnou krve, uděláme další testy, jestli nejde o nádor.“ Krve by se ve mně nedořezali – asi blbý přirovnání co? 🙂 Opět jsem to viděla ne bledě, ale černě, protože výsledky krve na tzv. „onkomarkery“ vyšly dost vysoké. Stáli při mně všichni andělé, když komplexní vyšetření prokázalo, že jde o endometriózu a ne o nádor. I když jsem teda ještě vlastně ani netušila, co ona endometrióza je. Pro definici této nemoci prosím použijte Google, já bych to beztak doplantala. 🙂
Doporučení lékařů: Vyoperovat, nasadit hormonální léčbu a uvést tělo do umělého přechodu. Ve 24 letech. Moje reakce? V žádném případě! Život občas není procházka růžovou zahradou a k mému velkému štěstí mě opustil i můj tehdejší partner, který dle jeho slov s nemocnou holkou nechtěl mít nic společného. A já tvrdím, že je to štěstí, protože mi to otevřelo oči. Byla jsem na to sice sama, ale o to víc mě to zocelilo.
Po příchodu domů jsem hned sedla k počítači a hledala způsoby jak se mé „nové kamarádky“ v těle zbavit aniž bych musela na sál. Mohla bych jmenovat desítky praktik, alternativních postupů a preparátů, co vše jsem na sobě vyzkoušela, ale obsahem by to bylo asi na knížku. Říká se, že pokud se endometrióza neléčí, tak se začne časem zhoršovat. Což je docela zajímavá hypotéza, protože oficiálně na endometriózu žádný lék není. Příznaky se mohou pouze potlačit a stylem pokus omyl vyzkoušet, zda to zabralo. Názory jsou i takové, že se může žena vyléčit okamžitým otěhotněním, ale bohužel ani to není pravda. Nehledě na fakt, že endometrióza stojí za některými případy neplodnosti žen. Takže co? Moje hlava tvrdohlavá prostě chtěla zkusit netradiční cestu. Ani bych neřekla, že se projevy časem nějak zhoršovaly. Ano, byla jsem občas unavenější než bych měla být, bez nějakého zjevného důvodu. Ale třeba cyklus se střídal v učebnicových 28 dnech. Akorát menstruace trvala 10 dní a já tak nabírala dojmu, že nedělám nic jiného, než pořád jen krvácím. 🙂 První 3 dny každé menstruace byly ale odporné. Až na tolik, že jsem si v práci musela brát volno a kdybych měla pistoli, asi bych si prohnala hlavou kulku. Bolesti, na které ani léky nezabíraly, migrény a motolice. Měla jsem každý měsíc pocit, že mám tam dole zabodnutý nůž a nemohla se ani pohnout. O tom, kolik ze mě odešlo krve, že jsem mohla snad zásobovat krevní banky (kdyby to jen šlo :)), ani mluvit nemusím. Ale stále to bylo v nějakých mezích, které se, byť s hodně zatnutými zuby, daly přežít. Pravdou je, že jsem své alternativní manévry i brzo vzdala. Buď nenastával kýžený výsledek, nebo se, a to ve většině případů, zhoršovaly jiné věci i třeba po psychické stránce, a to už prostě není „prdel“. Stále jsem se však nechtěla s nemocí ztotožnit, tohle přece nejsem já! Nevím (i když možná tuším), co stálo za tím, že moje situace nabrala tak rychlý spád a zrovna 24. 12. při rozbalování dárků se najednou projevila ostrá bolest. Proč zrovna dnes? Moje báječná mysl hned začala vymýšlet „Cysta ti praskla a ty teď umřeš na otravu! To máš za to!“ A de facto nevím, jestli jsem si to zavinila neustálým přemýšlením nad onou bolestí, ale můj zdravotní stav se začal zhoršovat, ale jelikož jsem do rána neumřela, tak jsem vydedukovala, že to možná bylo jen tím, jak se hodně cpu sladkým a nedodržuju „zdravou“ stravu. Ale najednou i pouhý sed na gauči či židli byl problém. Nejenom, že mě bolel celý spodek a záda, ale hrozně se mi motala hlava a já začínala chápat, že tohle už jen tak nepřejde. Skoro s brekem jsem si po svátcích zašla pro žádanku na operaci, aby tu mrchu konečně vytáhli. Já, která tak obhajovala alternativní přístupy. Takže stejný postup jako před necelými 4 roky. Vyšetření na celorepublikovém centru léčby endometriózy v Novém Jičíně ukázalo, že se endometrióza pěkně rozrostla o další cystu, ale hlavně zasáhla svými lézemi celou pánev včetně močového měchýře. A můžu vám říct, že jak jsem se operaci vyhýbala jako čert kříži (protože mám s narkózou supr trupr zážitky), když jsem viděla, jak ochotní a hodní v nemocnici v NJ jsou, docela jsem se na hospitalizaci těšila. Obrazně řečeno – doma je doma, že jo.

Možná vám to přijde ztřeštěné, ale po operaci chci dát alternativě více šance a alespoň zmírnit projevy a třeba předejít budoucím zákrokům. Ještě jsem alternativě dala šanci i v těchto dnech, sice už to nepomohlo, ale jak se říká “hromadíme v sobě tyto věci několik let, nemůžeme čekat zázraky na počkání při léčbě, ať už je alternaticní, či ne.

Uvidíme! Zítra se jde na věc! 🙂